Kariéra
"I
když jsem v O2 vystřídal víc pozic, je to vlastně moje první zaměstnání. Jsem
tu už od školy, to znamená od roku 2010. Oslovila mě jedna agentura, jestli
bych neměl zájem nastoupit do O2 v rámci Graduate programu, který se tehdy první
rok otvíral… Původně jsem nastoupil do produktového týmu, konkrétně do
mobilních dat… a odsud jsem se postupně posunul do segmentu. Vystřídal jsem
několik pozic a oblastí… produkty, data, segment… a tam jsem teď. Mám na
starosti house hold marketing, což znamená primárně bundlování O2 Spolu a taky
datovou monetizaci."
Kdybys měl za ty roky jmenovat nějaký projekt, který Tě hodně oslovil, co by to bylo?
Musím říct, že jsem se ve své práci docela našel. Baví mě, když mám portfolio produktů a propozic a můžu se o ně starat a pečovat o ně jako o takové své „dětičky“… vymýšlet, jak to zlepšit a co ještě udělat jinak.
Teď to třeba bylo spuštění nových tarifů NEO nebo dřív nové tarify FREE, O2 Spolu pro jednoho, tablet proma, která pomohla rozjet a zdvojnásobit nabídku mobilního internetu, z trochu dávnější minulosti to bylo určitě 4G LTE. Tam jsme jednak řešili, jak být první… a taky s čím vlastně začít, aby to mělo co největší benefity pro zákazníky i pro společnost.
V O2 se vždycky najde plno zajímavých výzev. Například teď hledáme někoho, kdo nám pomůže s portfoliem finančních produktů.
Tvoje práce působí hodně hekticky… někoho podobný typ práce nabíjí, jiné může naopak vyčerpávat. Kde dobíjíš baterky?
Je to hodně dynamická práce, to určitě ano. Pracovně můžu říct, že rád dělám věci, na kterých je vidět velký dopad. Představ si, že jeden den sedíš s někým u kafe a povídáte si, a máš NÁPAD… a za pár týdnů nebo měsíců je z něj nabídka, která osloví obrovskou masu zákazníků. Tohle mě na tom baví hodně a motivuje jít dál, podílet se na projektech, které dokážou přinést něco ve velkém. Kdybych dělal na věcech, které nejsou tolik vidět, myslím, že by mě to moc nebavilo.
Na druhé straně u tak velkých projektů si o to víc musíš dávat pozor na chyby. Protože tam i malá chyba může stát miliony. Ta zodpovědnost tam je.
Jak se ti spolupracuje s lidmi v O2? Jací jsou?
Musím říct, že se mi s kolegy v O2 pracuje dobře. Považuju se za hodně společenského člověka a jedna z dalších věcí, které mě na mé práci baví, je to, že přicházím do kontaktu s lidmi. Vůbec si neumím představit, že by moje práce spočívala v tom, že bych celý den jenom seděl za počítačem a něco řešil… sám. Obdivuju lidi, kteří to zvládají. Já ale miluju na své práci i to, že se potkávám celý den se spoustou lidí a řešíme ty věci společně. To mě na tom baví a naplňuje… podílet se na různých projektech s různými lidmi.
Řekl bys, že tenhle způsob práce je to, co se v poslední době často nazývá „agilní“?
Myslím, že ano, a stále víc a víc. Na posledním aktuálním projektu, který řešíme s kolegy z IT je navíc dobře vidět, že když se dělá „agilně“, to znamená víc spolu, tak si navzájem i líp rozumíme, spousta věcí je snazší… a je tam zároveň vidět i výsledek. Takže to je určitě velký benefit... a je to znova i o těch lidech. Když děláš se správnými lidmi, každý do projektu může přinést svůj pohled z oblasti, na kterou je expert. Tím pádem to nakonec uděláme líp, protože se postupně radíme a konzultujeme celou věc průběžně. Což je podle mě o mnoho lepší než klasický waterfall, kdy já něco někomu řeknu, ten to předá dalšímu a dalšímu… a ten dvacátý v řadě už v podstatě vůbec neví, co bylo na začátku myšleno.
Máš tady v O2 nějaké místo, kde se ti dobře pracuje?
Hodně
se pohybuju po celé firmě, většinou je to v různých zasedačkách… Líp se
samozřejmě dělá schůzka v míň formálním prostředí třeba kavárna v O2
Hubu, kde sedíme teď nebo sezení nahoře na střeše… ne vždycky to ale jde. Často
je potřeba, aby byl po ruce monitor, flip chart, moc se mi například líbí, jak
jsou teď nově v zasedačkách nalepené plochy, na které se dá kreslit a
psát. Jsem hodně vizuální člověk, takže tohle opravdu oceňuju, že můžu všechno
hned ukázat a líp vysvětlit. To je super.
Jaký jsi v soukromí? Kdo je Filip mimo O2? A protože pocházíš ze Slovenska, tak možná i Tvůj pohled na to, jaké to je, žít jinde?
U mě to bylo tak, že ještě na VŠ jsem byl v Anglii a dostal jsem se na Erasmus do Malajsie. Tam někde datuju svou vášeň pro cestování. Říkám o sobě, že jsem závislý, prostě to nedokážu nedělat. Stačí víkend na obzoru, nebo pár volných dní, a už přemýšlím, kam vyrazit. A jak jsem se ocitl tady, v Česku? Jak už jsem říkal na začátku, nabídli mi v tehdejší Telefónice účast na graduate programu … původní myšlenka byla, že tu zůstanu rok nebo dva a pak půjdu zase dál, ale zalíbilo se mi tu a už jsem tady zůstal. Co je možná ale ještě zajímavé: já jsem se do Prahy v podstatě vrátil. Kdysi v dětství, rok po narození, jsem tu žil, a pak jsme se s rodiči přestěhovali na Slovensko.
Ale k tomu cestování. Když jsem byl v Malajsii, zbyly mi peníze z letní brigády a spolu s kamarádem jsme se rozhodli trochu poznat „okolí“… tam někde se zrodily výlety typu „nepojedeme na víkend do Thajska nebo jinam“? Takže jsme koupili levné letenky typu „Ryanair“ a mně došlo, že cestovat se dá i za opravdu málo peněz. Pak jsem se vrátil do Evropy, ale cestování tohohle typu mě bavilo dál, i když v menším rozsahu. Ale když pak narazíte třeba na zpáteční letenku Londýn – Maroko za dvacet liber, byl by hřích ji nekoupit…! Takže jsem hned jel.
A ta frekvence cest se časem zvyšovala, takže teď cestuju opravdu hodně často. Kromě peněz je na to samozřejmě potřeba i čas, takže se snažím z těch 25 dní dovolené a 5 dní neplaceného volna, které mám v rámci firmy k dispozici, vytěžit maximum. Dělám to tak, že se snažím svou dovolenou propojit se svátky… takhle jsem byl třeba na Velikonoce v Africe.
Co Tě čeká teď? Kam vyrazíš příště?
Je to trochu složitější, protože už mi zbývá jen tři dny volna… takže až do konce roku to omezuju spíš na ty víkendy. Ale letos už mám nacestováno, byl jsem v té Africe (JAR, Namíbie a tak), na Balkáně… a další rok se uvidí. Uvažuju o destinacích jako je Austrálie, Kuba… ty mi ještě chybí. Takže uvidíme, kam se vydám.
Co třeba nějaké záznamy z cest? Cestovatelský deník nebo něco podobného?
Mám scratch map v digitální podobě. Je to aplikace, která ti sleduje jednotlivé země. Označí ti to barevně, je to úžasně jednoduché. Hned můžu hned vidět, kde jsem už byl, a kde jsem nějakou dobu i žil a kam jsem se ještě nepodíval.
Kde se Ti nejvíc líbilo?
Přiznám se, že si docela užívám i dovolenky, které nejsou úplně tradiční. Ze zásady třeba nejezdím s cestovkou, všechno je na vlastní pěst, takže si všechno můžu řešit podle vlastní potřeby. Jedna z nejvýraznějších cest byla asi dovolená v Kyrgyzstánu, kde jsme s kamarádem strávili čtyři dny, z toho tři v horách. Kyrgystán, to je takové Švýcarsko střední Asie… ty hory jsou úžasné. My jsme tam za ty tři dny strávili na treku ve stanu, za tu dobu jsme potkali asi šest lidí, z toho 4 Čechy. Brodili jsme se přes řeky, vylezli jsme přes 4 tisíce metrů nad mořem… občas to bylo dost dobrodružné. Občas na to rád vzpomínám, je to fajn, když mi třeba Fb nebo Google připomene, hele, před 5 lety jsi byl tam a já si říkám – Týjo, to byla pecka dovolená!
Jednak se dívám, kam bych chtěl jet, ale někdy se stane, že objevím výhodnou letenku, a napadne mě, že bych se mohl podívat někam, kde jsem ještě nebyl… to byl právě třeba ten Kyrgyzstán… tak jsem řekl kamarádovi, hele, tam jsme ještě nebyli, tak jedem!
A co když nenajdeš nikoho, kdo by s Tebou jel?
Tak jedu sám! Nestává se to často, tak 80 % cest jedu s někým. Ale občas se to povede.
Buď najdu destinaci, kam opravdu chci jet, a nikomu dalšímu se tam nechce… to byla třeba Bosna asi před pěti lety… dneska je to možná trochu jinak, ale tehdy Bosna nezněla zrovna jako supr atraktivní destinace… Já jsem ale objevil, že ČSA má nějakou letenku za málo peněz, a mě to místo fakt lákalo. Takže jsem obeslal pár kamarádů, jestli by někdo nechtěl jet se mnou… a nikdo nechtěl. Ale já tam opravdu strašně chtěl… takže jsem to nevydržel a jel jsem sám.
Když cestujete sami, má to svoje kouzlo, protože víc lidí potkáte a víc se o té zemi dozvíte. Protože když s někým jedete , vždycky se většinou bavíte hlavně spolu. Ale když jste sami, zvlášť, když je člověk společenský jako já, já bych to nevydržel jen tak někde sedět v koutku sám, tak se daleko víc seznámíte s místními…
A navíc můžete víc přemýšlet, vychutnávat si tu danou chvíli. Nejde přímo o „meditace“, to by asi bylo silné slovo, ale třeba přemýšlení, když potřebuju udělat nějaké důležitější rozhodnutí, tohle mi hodně pomůže. Jasně, dovolená je hlavně odpočinek a poznávání nových věcí.
A ještě se mi stává, když jedu sám, že jak mám hodně známých v mnoha částech světa, tak sice cestuju sám, ale ten čas tam z větší části pak trávím i s nimi.
Vzpomeneš si na nějaký opravdu extrémní zážitek z cest?
Nevím, jestli je to až tak extrémní… stane se hodně věcí, které člověk prostě nenaplánuje. Nejezdím s cestovkou, chci být co nejvíc flexibilní, a často třeba ani nevím, jak dlouho na tom místě budu chtít zůstat… a tak občas řeším na poslední chvíli, co teď…?
Když jsem jel v Indonésii sám nočním lokálním autobusem, který mel na místo dorazit na šestou ráno, kde na mne měl čekat navazující spoj. No když se mě řidič ve čtyři ráno v indonéštině ptal, kde mě má vyložit, já slyšel ve tmě toulavé psy a nikde žádné nádraží, začal jsem být docela nervózní. Nakonec jsme se naštěstí rukama-nohama domluvili, že mě za nějaký poplatek doveze až na tu další destinaci vzdálenou asi hodinu cesty. Jakkoliv to byla původně taková prekérní situace, nakonec to dobře dopadlo. A to je na tom nejlepší, že časem už vás nepřekvapí fakt skoro nic… Kdysi dávno, když jsem začínal, bývaly tohle pro mě docela stresující situace, ale člověk zkušenostmi změní názor.
Nebo se mi stalo, že jsem byl v Dubaji, měl jsem domluvený nocleh přes couchsurfing, volám slečně, u které jsem měl spát… a ozvalo se, že volané číslo neexistuje. Bylo už pozdě v noci, takže nakonec jsem si našel hostel, kde jsem zůstal do rána. A to už se holčina ozvala s omluvami, že v čísle chyběla jedna číslice. Co je na podobných zážitcích asi nejsilnější message? Všechno se dá řešit.
Když chcete něco dělat, i když jste to nedělali předtím, je potřeba se přestat bát. Jakmile se zbavíme strachu, řešení vždycky se najde.
A
to se mi potvrzuje i v pracovním i osobním životě. Všechno jde, jen je potřeba
chtít. Když věříte tomu, že to jde, ono to fakt půjde. Možná ne takhle, ale
jinak……. ale půjde!
