Kariéra
Už 25 let řeší v O2 všechno, co zavání podvody, zneužíváním systémů nebo tím, že by někdo chtěl obcházet pravidla. Josef Hološka, pro většinu kolegů jednoduše Pepa, vede útvar Vyšetřování a prevence kriminality. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, jak se kriminalita za čtvrt století proměnila, co ho na téhle práci pořád baví, proč považuje O2 za jedno z nejférovějších prostředí, ve kterém kdy pracoval, a jak prožil svůj Recharge by PPF po padesáti letech pracovního života.
Pepo, vzpomenete si, kdy jste do firmy nastoupil a jak se vaše role za čtvrt století pod jednou střechou změnila?
Nastupoval jsem 1. dubna 2000, takže letos už táhnu s touto firmou šestadvacátý rok. Začínal jsem v Eurotelu jako specialista bezpečnosti, pak jsme si prošli přes Český Telecom, Telefónicu až k dnešnímu O2.
Nastoupil jsem v době, kdy se ve firmě začaly objevovat aktivity kriminálního charakteru. Vedení si uvědomovalo, že máme skvělé právníky i policii, ale chyběl někdo „mezi“ – člověk, který umí mluvit jazykem firmy i jazykem orgánů činných v trestním řízení a dá to dohromady. Tak jsem se ocitl v roli jakéhosi „styčného důstojníka“.
Postupně se ukázalo, že kriminality je víc, než si spousta lidí myslela, tým se rozšířil a já se posunul přes supervizora až do role manažera, dnes šéfa útvaru pro vyšetřování a prevenci kriminality. V určité chvíli padlo rozhodnutí, že se nebudeme schovávat za neutrální názvy, ale budeme se jmenovat přesně podle toho, co děláme. A tak vznikl už zmíněný dnešní název našeho oddělení.
Jak moc se za tu dobu změnil svět rizik a kriminality v telekomunikacích?
Před pětadvaceti lety to byla úplně jiná planeta. Mobil byl drahá věc, telefony se prodávaly ve velkém, prodejny měly obrovské tržby v hotovosti. Nebyl problém mít v prodejně tržbu milion korun za den. Platily se tam faktury, aktivační poplatky, všechno v hotovosti. To je pro dnešní kolegy už skoro sci-fi.
Kamerové systémy byly drahé a technicky slabé, kontrolní mechanismy zdaleka ne tak propracované. Prostor pro krádeže a „kreativní“ přístup byl obrovský. A to jak ze strany zákazníků, tak bohužel někdy i zaměstnanců.
Dnes je situace úplně jinde. Peníze v hotovosti z prodejen mizí. Preferujeme bezhotovostní platby, časté odvozy tržeb, kvalitní kamerové systémy, lepší nastavení procesů. Majetkovou trestnou činnost občas řešíme i teď, ale v mnohem menší míře. Zároveň se změnila i informovanost. Dřív řada lidí vůbec netušila, že u mobilu existují nějaké záznamy, lokalizační údaje, provozní data. Dnes už většina ví, že mobil není ten nejlepší nástroj pro páchání trestné činnosti. I když občas to někteří stále zkouší.
Co je teda typická práce vašeho útvaru dnes?
Když to hodně zjednoduším, nejčastěji řešíme majetkovou trestnou činnost nebo porušování interních pravidel, která směřují k majetkovému prospěchu. Může to být „obyčejná“ krádež, může to být snaha zneužít systém tak, aby člověk získal víc provizí, než na které má nárok, může jít o vědomé porušování pracovních postupů a směrnic. Vždy je to ale o tom, že si někdo chce přilepšit na úkor firmy nebo kolegů.
Čas od času se objeví i věci s osobní nebo sexuální rovinou, ale těch je opravdu minimum. A musím říct jednu věc, za kterou si stojím: mezilidské vztahy v O2 patří k nejlepším, jaké jsem za svou kariéru zažil. Často si to neuvědomujeme, bereme to jako samozřejmost. Ale to, jak se k sobě lidi ve firmě chovají a jak se firma chová ke svým lidem, je opravdu nadstandard. Mám to s čím srovnat.
Jak moc je vaše práce akční? Představa „pohotovostního výjezdu“ k případu svádí k seriálovým scénám…
Realita je méně seriálová, ale pořád dost pestrá. Dřív jsme víc jezdili do terénu, hlavně k incidentům na vysílačích, k tragickým událostem na stožárech a podobně. Po oddělení infrastruktury do společnosti CETIN tato část práce výrazně ubyla. Dnes hodně využíváme elektronickou komunikaci. Teamsy jsou z našeho pohledu skvělý nástroj. Šetří nám spoustu času, stresu, cestování. Většinu věcí vyřešíte za 20–30 minut online hovoru místo celodenní cesty do regionu.
Fyzické výjezdy se dějí hlavně v rámci preventivních kontrol ve značkových prodejnách nebo v našich kontaktních centrech. Jednak chceme, aby nás lidi viděli, a také sledujeme, jestli běží procesy tak, jak mají. Polovina mého týmu jsou bývalí vedoucí prodejen a ti přesně ví, jak má prodejna fungovat, co je normální a co už ne.
Typickým příkladem je inventura. V momentě, kdy prodejna začne „odbývat“ inventury, je jen otázkou času, kdy vznikne inventurní rozdíl. A protože u nás platí kolektivní odpovědnost, dopadne to na všechny, bohužel včetně těch, kteří nic neudělali. To často bolí a je to přesně ten moment, kdy se z prevence stává vyšetřování a někdy i trestní řízení.
Máte za těch 25 let nějaký kuriózní případ, na který nezapomenete?
Těch kuriozit byla spousta, ale jednu můžu vyprávět, protože je stará a netýkala se našich zaměstnanců. V severních Čechách se tehdy rozjela série anonymních výhrůžek bombou v tamních Kauflandech. Obchody se vyklízely, provoz stál - a protože jsme v těchto objektech měli své prodejny, dotýkalo se to i nás. Spolupracovali jsme proto s policií a pomohli pachatele dohledat. Nakonec se ukázalo, že za tím stojí skupinka pracovníků bezpečnostní služby, kteří si tak „vylepšovali“ směny. Když se obchod vyklidil, měli volno, ale peníze brali dál.
A pak je zajímavý třeba druhý případ, tentokrát z Kladna. Scénář byl nápadně podobný, takže jsme znovu byli v kontaktu s policií. Tahle epizoda má navíc i humornou rovinu. Jeden místní advokát, který měl silný odpor k nakupování, byl svou manželkou přemluven, aby konečně do Kauflandu vyrazil. Naplnil vozík, stál u pokladny a v tu chvíli přišla výhrůžka bombou. Obchod byl vyklizen, jeho vozík zůstal stát a on odcházel domů značně rozladěný, protože věděl, že ho čeká znovu.
SIM karta, ze které byl anonymní hovor proveden, se ale přestala hlásit do sítě, pachatele se tedy nedařilo vypátrat. O pár měsíců později byl ale z této karty uskutečněn jeden hovor - a to byla naše šance. Ukázalo se, že pachatel – recidivista – přemluvil jednu slečnu, aby ohlásila bombu za něj. Společně pak telefon zakopali v lese. Když ale slečna po čase potřebovala zavolat mamince a neměla kredit, vzpomněla si na onu SIM kartu v lesní skrýši. Zajela pro ni, vložila ji do svého telefonu, zavolala mamince a tím se celý řetězec provalil. A pointa? Advokátem, kterého pachatel dostal ex offo, byl právě onen pán, který nesnáší nakupování. Profesní odstup byl tentokrát opravdu obtížný. Pachatel nakonec dostal několik let natvrdo! Zní to možná jako historka z Bakalářů, ale přesně takovéto „člověčí“ úsměvné momenty v té naší práci občas jsou.
Za 25 let se změnily technologie, služby i procesy. Jak se všemi těmi změnami zvládáte držet krok?
Organizované školení na téma „Jak vyšetřovat novou fíčuru?“ bohužel neexistuje. Učíme se za pochodu. V praxi to vypadá tak, že narazíme na něco, co vypadá jako anomálie. Podíváme se, jaká aktivita za tím je, kdo ji vytvořil nebo spravuje, jdeme za autorem a ptáme se: Jak to funguje? K čemu to je? Jaké jsou správné postupy? Co je zneužitelné?
Jakmile pochopíme mechanismus, začneme v systémech hledat, kdo další se chová podobným způsobem. Větší „kauzy“ často začínají tak, že někdo něco vymyslí, chvíli to tiše využívá, má pocit, že objevil Ameriku, a pak to začne sdílet s kamarády. V určitou chvíli se rozbliká kontrolka, vznikne anomálie. A to je ten moment, kdy to přistane u nás na stole.
Druhou rovinou je průběžná spolupráce s orgány činnými v trestním řízení. Když se mění trestní zákoník nebo trestní řád, konzultujeme dopady, jak na ně, tak na nás. Vzdělávání je v našem případě skoro každodenní. Ne každý den vás něco překvapí, ale minimálně jednou za měsíc narazíme na novou „fintu“, nový způsob zneužití systému. A tím, jak to rozklíčujeme, se zároveň učíme.
Co vás na té práci po tolika letech pořád baví?
Že to není rutina. Kdybychom jen dokola řešili „někdo ukradl telefon“, tak se začnete nudit a navíc nikam neporostete. Nás posouvá to, že spousta případů je jiná, že nás občas někdo zkusí „obejít“. A my se snažíme být o krok napřed. Je v tom i kousek soutěživosti. Někdo si myslí, že vymyslel geniální trik, a když se nám podaří ho rozklíčovat, je to hřejivý pocit. Ne dětinská radost, ale takové tiché „byli jsme nakonec chytřejší“.
A zároveň nás to drží v mentální kondici. Když budete dělat jen jednoduché věci, tak prostě zakrníte. Takže ty neustálé podněty, nové situace a nutnost přemýšlet jsou podle mě základ, proč mě ta práce pořád baví.
Letos jste využil Recharge by PPF – měsíc placeného volna po 25 letech ve firmě. Jaké to pro vás bylo?
Když to vezmu z širšího pohledu, tak letos jsem oslavil 50 let v pracovním procesu. Po padesáti letech chození do práce je měsíc placeného volna opravdu krásný dárek. Musím říct jednu věc naprosto otevřeně: Recharge považuju za skvělý krok, hlavně pro mladší kolegy. Možnost spojit si tento benefit s dovolenou, vyrazit třeba na dva měsíce do světa a ještě mít zajištěný příjem… To je něco, co já za celý profesní život nikdy nezažil. A říkám to jako člověk, který opravdu nemá potřebu komukoli „leštit kliky“. Za tuhle aktivitu si zaměstnavatel zaslouží upřímné „klobouk dolů“.
Jak jste ten měsíc konkrétně strávil?
Mám chalupu kousek za Prahou. Manželka kdysi zdědila malou zemědělskou usedlost po babičce. Je to asi 400 let starý dům, na který posledních sto let nikdo nesáhl, takže si asi umíte představit, kolik je tam práce.
Recharge pro mě byl takový velmi volný „home office“. Byl jsem na chalupě, trávil čas s rodinou a vnoučaty, dělal věci rukama. Mlátíte do hřebíku, řežete flexou, snažíte se něco vyrobit… A protože se tím neživíte, spoustu věcí se učíte za pochodu. Naštěstí máme YouTube, takže zjistíte, jak se starat o motorovou pilu, jak napnout řetěz, jak používat nářadí, které jste dřív v ruce neměl. Je to skvělý duševní relax. Když pracujete s pilou nebo na střelnici (to je můj další koníček), nemůžete myslet na pracovní stresy. Musíte se soustředit! Jinak si minimálně uřežete prkno špatně, v horším případě něco horšího.
Abych byl upřímný, tak úplně vypnout v naší profesi asi nejde. Některé drobné rutinní věci prostě uděláte i během Recharge, máte je pod kůží. Když je neuděláte, nikdo vám to nevyčte, ale člověk sám by byl trochu nervózní. Takže pro mě to byl pohodový měsíc, kdy jsem dělal, co jsem chtěl a potřeboval, nikam nespěchal a zároveň měl pocit, že mám přehled.
Doporučil
byste kolegům, kteří se na Recharge teprve chystají, něco konkrétního?
Určitě ano. Za mě je nejdůležitější nenechávat za sebou „otevřené šuplíky“. Ideální je před Recharge dotáhnout všechny důležité věci, nespoléhat na to, že „něco nějak dopadne“. Zákony schválnosti fungují spolehlivě. Pokud si řeknete „snad to projde“, je velká šance, že se to nestane a ozve se to zrovna během vašeho volna. Doporučuji mít domluvu s kolegyní nebo kolegou, , které znáte, kterému věříte a který případně převezme za vás, co je potřeba. A samozřejmě je fér nabídnout totéž na oplátku. Recharge by měl být o tom, že si opravdu odpočinete, nadechnete se, přehodnotíte priority. Když odjíždíte s tím, že za vámi zůstávají „časované bomby“, pořád vám to bude v hlavě hlodat a ten odpočinek nebude takový, jaký by mohl být.
Jak to vidíte do budoucna? Za pět let další Recharge, nebo už spíš důchod?
Já se už nějakou dobu chystám do penze, ale zatím to vždycky dopadlo tak, že jsme si s firmou dali další společné cíle. Samozřejmě mám svůj věk, nějaké zdravotní zprávy a hranice, které musím respektovat. Ale firma je ke mně velmi vstřícná i v tomhle ohledu.
Nevylučuju,
že půjdu na další Recharge, pokud zdraví dovolí a podmínky budou podobné jako
dnes. Popravdě řečeno si ani neumím moc představit variantu, že ze dne na den
úplně vypnu, budu vstávat v deset a koukat do večera na televizi. Profesní
deformace je v tomhle naprosto jasná. A aktivita člověka prostě drží při
životě. Takže pokud se dožijeme a okolnosti budou rozumné, klidně si za pár let
popovídáme znovu – třeba už po druhém Rechargi :-)
Co byste vzkázal mladším kolegům, aby se jim v práci i v životě fungovalo líp?
Zkuste věci vidět v širším kontextu. Někdy se stává, že mladší kolegové věnují spoustu energie detailům, které ve finále nemají velký dopad a stejně je neovlivní. Mezitím jim unikají věci, na které opravdu vliv mají. Když má člověk pocit, že „tohle je špatně a jinde to bude určitě lepší“, je někdy dobré si nejdřív ověřit, jestli ten problém není spíš v úhlu pohledu nebo v očekáváních. Neříkám to ve zlém. Jen mám za ta léta zkušenost, že spousta maličkostí, které člověka umí vyvést z míry, jsou v praxi řešitelné nebo vlastně nepodstatné.
A pokud se vám někdy zdá, že se věci kolem vás vyvíjejí nesmyslně, nenechte se strhnout žabomyšími válkami. Zaměřte se na to, čím můžete reálně přispět, a nenechte se otrávit věcmi, které za měsíc nebudou mít žádný význam. A když se někde skutečně něco zvrtne, od toho jsme tu my, abychom pomohli najít cestu ven z problému.
