Kariéra
Pavel nastoupil na dohledové centrum v devadesátkách, tehdy ještě přes kamaráda z beach volejbalu. Ze směnaře se vypracoval až na šéfa dohledového centra a i po více než dvaceti letech ho práce pořád baví. Proč? Protože se pořád mění. V rozhovoru mluví o tom, jak se dá zachovat klid, když se něco pokazí, co všechno dnes dohled dělá – a taky o plánech na placený měsíc volna nad rámec dovolené, který ho čeká za rok.
Pavle, jak ses vlastně dostal k práci na dohledu? Byla to náhoda, nebo plán?
Byla to úplná náhoda. Po škole jsem nastoupil do Českého Telecomu, ale hodně jsem tehdy sportoval, hlavně beach volejbal. A měl jsem kamaráda, který dělal na dohledu v Eurotelu. Potkali jsme se na hřišti a mezi smečemi mi dohodil kontakt. Pak už jsem šel na pohovor a vyšlo to. Začínali jsme spouštět NMT síť a přecházelo se na nové technologie. Bylo to někdy v roce 1997 nebo 1998.
Takže letos ti vychází 25 let ve firmě. Chystáš se využít Recharge?
Jo, vychází mi to na září nebo říjen, díky započítání let z Telecomu. A měsíční volno mám rozhodně v plánu. Zatím mám tři varianty – freeride v Gruzii s kamarády, desetidenní sportovní trip po Americe, kde bych chtěl stihnout NFL, NBA, baseball a hokej. A pak batůžkaření někde po Asii, třeba Vietnam. Něco z toho si vyberu a zrealizuju.
Pamatuješ si ještě svůj první den na dohledu?
Pamatuju si ho úplně přesně. Nastoupil jsem na starý dohledový sál v žižkovské ÚTB, dnes už ta budova neexistuje. Byla to taková velká místnost, vypadalo to trochu jako tělocvična. Po jedné straně stoly se starými monitory, po druhé další pracoviště, vedoucí za námi. Šel jsem z osmiček na dvanáctky a ten den mi přišel nekonečný. Byl jsem úplně vyjukanej.
Začínal jsi jako operátor směny. Jak se tvoje role časem měnila?
Začínal jsem klasicky – 24/7/365. Tehdy mi to vyhovovalo, měl jsem rád, když jsme měli víc směn za sebou a pak volno. Dopoledne jsem chodil sportovat, měl jsem svůj rytmus. Později jsem se posunul na vedoucího směny, pak vedl jeden z dohledů a dnes vedu celé dohledové centrum. S každým krokem přibývala zodpovědnost, ale i možnosti něco ovlivnit.
Co tě na té práci pořád baví i po tolika letech?
Že se pořád mění. Před pár lety jsme začali transformovat dohled – už se tolik nedíváme na jednotlivé technologické prvky nebo alarmy, ale na celé služby. Neřešíme, jestli vypadl konkrétní kus infrastruktury, ale jestli zákazníkovi opravdu funguje internet, televize, mobil. Díváme se na to, jak služba reálně performuje. A s příchodem umělé inteligence a machine learningu je před námi ještě spousta zajímavé práce.
Jaké služby má tvůj tým na starost?
Prakticky všechny, které O2 nabízí. Mobilní služby, IP svět, televize, ale i interní systémy, třeba Moje O2. Naším cílem je, aby to všechno fungovalo. Když už dojde k výpadku, řešíme ho. A zároveň máme na starost i service assurance – tedy řešení konkrétních zákaznických stížností, třeba když má někdo doma pomalý internet.
Můžeš popsat, jak to probíhá v praxi?
Představ si, že doma otevřeš aplikaci Moje O2 a nahlásíš problém s internetem. My bychom tě měli automaticky poznat, zjistit, co máš za službu, jak fungovala v minulých dnech a proč ti to teď nejde. A pak ti automaticky pomoct – třeba tě informujeme, že vypadl bonding, a rovnou ti nabídneme termín pro technika. Ideálně bez zásahu živého člověka. V reálu to zatím nejde úplně u všech případů, ale postupně se k tomu blížíme.
Co je pro tebe v takové roli klíčové, když nastane nějaký průšvih?
Zachovat klid. Když zpanikařím já, přenese se to na celý tým. Takže nadechnout, vydechnout, pochopit dopad, najít příčinu, svolat správné lidi a začít to řešit. A hlavně – mít kolem sebe lidi, na které se můžu spolehnout. Tohle všechno je hlavně o lidech.
Když se ohlédneš, co ti O2 dalo?
Lidi a možnosti. Vždycky, když jsem cítil, že bych se chtěl posunout
dál, tak se objevila nová výzva. Nikdy jsem neměl pocit, že stojím na místě. A
měl jsem štěstí na skvělé kolegy – bez nich by to nešlo.
Uvažuješ o dalším kariérním posunu? Třeba vést jednou celý útvar?
Teoreticky ano, pokud by ta příležitost přišla. Ale aktuálně mě práce, kterou dělám, fakt baví. Máme toho před sebou ještě hodně, takže necítím potřebu teď něco měnit.
Jak vypínáš hlavu od práce?
Upřímně – moc dobře mi to nejde. Jsem dostupný od šesti ráno do jedenácti večer. Ale máme pánskou partu, se kterou jezdíme na hory a na kola. S dětmi pořádáme klasické „Apaluchy“. A pak si beru s rodinou klasickou dovolenou, kdy se snažím opravdu odpojit. Ale není to jednoduché.
Co bys řekl někomu, kdo by chtěl pracovat u vás na dohledovém centru?
Will is more than skill! Skill se dá naučit. Důležitější je vůle. Když máš chuť, zájem a chceš se posouvat, tak tě všechno ostatní naučíme. To platilo, když jsem nastupoval já, a platí to dodnes.
