Kariéra
Když se řekne Recharge, někdo si představí měsíc u moře, někdo čas s rodinou a někdo prostor pro velký osobní projekt. Veronika Lukš z O2 se rozhodla vyrazit na Stezku Českem. Severní část trasy absolvovala od Aše až po nejvýchodnější bod republiky na klasické koloběžce (tzv. Čivavaběžce), s batohem na zádech a se svým čivavím parťákem Hačikem v košíku. Na cestě zažila setkání s vlky, spaní v zaniklé německé osadě, nečekaná lidská setkání i chvíle, kdy si sáhla fyzicky i psychicky na dno. Přesto říká, že kdyby měla Recharge znovu, vyrazila by na Stezku Českem klidně zase.
Verčo, jak dlouho už jsi v O2 a čemu se věnuješ?
V O2 jsem zhruba 11 let. Začínala jsem jako obchodnice ve státní správě, potom jsem přešla do O2 Family a pak jsem se vrátila zpátky do O2 do oddělení Top Corporate zákazníků. Teď mám na starosti banky a finanční sektor a na této pozici jsem přes 6 let. Můj nástup zpět do O2 byl 1.1.2020, což přesně splňovalo nárok na Recharge.
Když jsi zjistila, že máš nárok na Recharge, věděla jsi hned, co s ním uděláš?
Měla jsem jasno v podstatě hned. Kamarád Viktor z Cetinu mi předtím řekl o projektu Stezka Českem a mě ta myšlenka úplně pohltila. Představa, že člověk nějakým způsobem obejde nebo projede celou republiku pěšky, na kole, na koloběžce nebo třeba na koni, mi přišla úžasná. Já mám hrozně ráda koloběžku, takže jsem si řekla, že to zkusím právě na ní. A protože jsem měla čivavu Hačika, který cestování miloval, vzala jsem ho s sebou. Když jsme jeli po silnici, seděl v košíku, a když to šlo, běhal po svých. Nejdřív jsem vyrazila jen na týden. Ale za ten týden jsem měla tolik zážitků, že jsem věděla, že chci pokračovat. Když jsem pak zjistila, že mám Recharge, byla to úplně jasná volba.
Na Stezku Českem vyrazila s koloběžkou a čivavou Hačikem
Jakou část Stezky Českem jsi během Recharge absolvovala?
Jela jsem severní část Stezky Českem. Celkově jsem s Hačikem ujela zhruba 1 131 kilometrů, dohromady za něco přes 30 dní. Ne všechno bylo jen během Recharge, část jsem začala už předtím, ale právě díky Recharge jsem mohla jet velký kus v kuse. Začínala jsem v Aši a dojela až na nejvýchodnější bod republiky. Celá Stezka Českem má asi 2 200 kilometrů, takže mě ještě čeká jižní část. Teď v ní postupně pokračuji.
Proč zrovna koloběžka? To nezní jako úplně jednoduchá varianta.
Jednoduché to není vůbec. A navíc to nebyla elektrická koloběžka, ale klasická velká terénní. Batoh jsem měla na zádech, protože koloběžka nemá zadní nosič. Vezla jsem stan, karimatku, spacák a další vybavení. Batoh měl zhruba osm kilo. Na druhou stranu právě ta koloběžka má obrovské kouzlo. Člověk jede relativně pomalu, vnímá krajinu a má čas mluvit s lidmi, které potká. Teď jsem část jižní trasy zkusila na elektrokole a musím říct, že mi tam tohle chybělo. Jedeš rychleji, víc po silnicích a není tam tolik prostoru pro ta nečekaná setkání. Ke koloběžce se chci určitě vrátit.
Putovala jsi sama, nebo se k tobě někdo připojil?
Jela jsem sama, ale vlastně jsem sama nebyla, protože jsem měla Hačika. A zároveň na Stezce Českem potkáváš spoustu lidí. Já jsem navíc hodně povídací typ, takže když jsem ve vesnici potkala třeba starší paní, byla jsem schopná si s ní povídat hodinu. Jenže když chce člověk denně ujet třicet až čtyřicet kilometrů, tak každá taková hodina znamená, že pak dojíždí pozdě. Tak jsem si stanovila limit – maximálně tři větší povídání denně. A Hačiko mi v tom pomáhal. Vždycky byl asi 15 minut ticho, ale pak začal štěkat, jako by měl v hlavě stopky. Tím mě vlastně zachraňoval, abychom jeli dál a dojeli za světla.
Hačiko byl tedy plnohodnotný parťák na cestu?
Úplně. Byl pro mě hrozně důležitý i psychicky. I když to byla malá čivava, cítila jsem se s ním bezpečněji. Třeba když jsem spala sama v lese, pomáhalo mi, že tam se mnou je. Na druhou stranu měl ale vážné zdravotní problémy - nemocné srdce a epileptické záchvaty. Na ten měsíc jsem pro něj vezla asi 180 prášků. Doma míval záchvaty skoro každý týden, ale na Stezce neměl ani jeden. Já říkám, že ta Stezka má v sobě něco zázračného. On cestování miloval. Když mohl, běhal, a když už byl unavený nebo jsme byli na silnici, seděl v košíku. Bylo vidět, že si to užívá, a mě to díky němu bavilo ještě víc.
Měsíc mimo práci vyžaduje přípravu i spolehlivý zástup
Jak ses na měsíc mimo práci připravovala pracovně?
Nejdůležitější je mít dobrý zástup. Aby člověk neměl na Rechargi pocit, že mu bude každý den zvonit telefon. Já jsem si dopředu zjišťovala u svých velkých zákazníků, hlavně u bank, jestli v době mé nepřítomnosti nebudou probíhat tendry. Jeden z největších zákazníků mě ujišťoval, že na léto určitě nic neplánují. Nakonec ale z Itálie přišlo rozhodnutí, že tendr bude právě v červenci. Poprosila jsem zákazníka, jestli by bylo možné termín posunout, oni to řešili s centrálou a nakonec mi vyšli vstříc. Do toho se mi ale objevil ještě jeden velký tendr, který se nestihl odbavit před odjezdem. Takže jsem se občas musela připojit a něco dořešit. Ideální to samozřejmě není, ale někdy okolnosti prostě naběhnou tak, že to jinak nejde. Výsledek byl nakonec dobrý, oba velké tendry jsme vyhráli. Hodně mi pomohl kolega Dominik, který mě velmi dobře zastupoval, řešil schůzky, interní eskalace i schvalování. Takže moje doporučení je jednoduché: nepodcenit přípravu a vybrat si kvalitní zástup.
Říkala jsi, že když jsi odjížděla, byla jsi hodně unavená. Pomohla ti cesta vypnout?
Hodně. Když jsem odjížděla, byla jsem úplně uštvaná. Pracovně toho bylo hodně a cítila jsem, že potřebuju změnit režim. Stezka mi psychicky velmi pomohla. Člověk najednou myslí na úplně jiné věci. Řeší, kudy pojede, kde bude spát, jestli má dost vody, jak se cítí pes, jestli stihne dojet před setměním. A do toho je tam pohyb, příroda a fyzická únava, která je vlastně zdravá.
Každý den na Stezce Českem přinesl jinou trasu i zážitky
Jak vypadal běžný den na trase?
Každý den byl jiný. To je na Stezce Českem jedna z nejkrásnějších věcí. Nikdy přesně nevíš, co tě potká. Ráno jsem většinou vyrazila po snídani. Když jsem spala v penzionu nebo hotelu a byla tam snídaně, hodně jsem se najedla, i když normálně vůbec nesnídám. Díky tomu jsem často přes den neměla velký hlad a řešila jsem jídlo až večer. Denně jsem chtěla ujet zhruba 30 až 40 kilometrů. Někdy to bylo náročné, hlavně v horách, v kopcích nebo v bahně. Ubytování jsem většinou řešila až ten den odpoledne podle toho, kam jsem dojela. Přes Booking se skoro vždycky něco našlo.
Nebála ses, že nebude kde spát?
Úplně ne, protože jsem měla s sebou stan, karimatku a spacák. To mi
dávalo velký pocit jistoty. I když jsem nakonec za těch zhruba 30 dní
vytáhla stan jen asi pětkrát, věděla jsem, že kdyby byl problém, mám „backup“.
Kdykoliv se můžu někam schovat a přespat. Původně jsem si myslela, že pojedu
víc „na pankáče“ a budu spát skoro pořád venku. Jenže když člověk ujede na
koloběžce 40 kilometrů v horách, večer je úplně mrtvý. Chce se osprchovat,
najíst a trochu si odpočinout. Takže jsem často skončila v penzionech nebo
hotelech. Finančně to pak vyšlo skoro jako dovolená u moře. Jednou se mi třeba
stalo, že v retro hotelu Jiskra v Čeladné chtěli za mě 700 korun a za
malou čivavu tisíc korun za noc. Takže Hačiko měl dražší pobyt než já.
Co jídlo a voda? Nesla sis zásoby?
V tomhle jsem trochu flink. Měla jsem většinou jen jednu tyčinku.
Stezka Českem vede relativně blízko civilizace, takže jsem si jídlo kupovala po
cestě, v obchodech, hospodách nebo jsem jedla tam, kde jsem spala. Měla jsem s
sebou i vařič, ale po týdnu jsem ho poslala domů. Chtěla jsem ho hlavně kvůli
kafi, ale i to se dalo skoro všude koupit. U vody je to podobné. V Česku mi
přijde, že je to v pohodě. Vždycky se dá někde doplnit, případně zazvonit u
lidí a poprosit. Do budoucna uvažuju o filtru, hlavně kvůli Českému lesu, kde
je prý vody méně, ale na severní části jsem to zvládla bez něj.
Setkání s vlky patřilo k nejsilnějším zážitkům celé cesty
Co bylo z celé cesty nejsilnější?
Jedním z nejsilnějších zážitků bylo určitě setkání s vlky v Jeseníkách. Viděla jsem šest vlčat ve volné přírodě a podařilo se mi je natočit. Odborníci, kteří se šelmám věnují, mi říkali, že je to výjimečná situace. Že se prakticky nestává, aby někdo takhle zblízka natočil šest vlčat ve volné přírodě. Bylo to kousek od Králického Sněžníku, v surové přírodě, kde nikde nebyla ani noha. Kdybych šla úplně oficiální trasou, nikdy bych je nepotkala. Já jsem si kvůli koloběžce a Hačikovi upravovala trasu tak, abych se vyhnula největším krpálům a právě díky tomu jsem se dostala na místo, kde byli vlci. Odkaz na video je zde: https://photos.app.goo.gl/KdBjnWj2xh42rcDKA
A druhý nejsilnější zážitek?
Určitě Kőnigsmühle v Krušných horách. Místo, které má strašně zvláštní a magickou energii. Je to zaniklá německá osada, kde jsem spala úplně sama jen s Hačikem. Myslela jsem si, že tam budou další lidé, protože se o tom píše jako o běžném místě na spaní. Ale nebyl tam nikdo. Byla tam stará chajda, taková skoro jako z hororu, kolem umělecká díla, červánky, červené nebe, začínalo se stmívat a nikde ani noha. Přítel se se mnou spojil přes WhatsApp a řekl mi, že on by tam v životě sám nespal, což mě moc neuklidnilo. Měla jsem připravený pepřák, dveře tam vrzaly a já si říkala, že jestli v noci přijde nějaký stezkař a zavrže dveřmi, tak je po mně. V noci tam jen nějaká krysa kousala dřevěný krov, jinak byl klid. Ráno jsem se probudila, přežila jsem a zpětně to beru jako jedno z nejsilnějších a nejkrásnějších míst celé cesty. Krušné hory mají zvláštní mystickou atmosféru, která se těžko popisuje.
Zažila jsi i nějaké nečekané lidské setkání?
Spoustu. Jedno z nejvtipnějších bylo kousek od nejsevernějšího bodu. Chtěla jsem přespat u takzvaných Trail angels, což jsou lidé, kteří na Stezce Českem pomáhají poutníkům. Domluvila jsem si, že si postavím stan na zahradě jedné paní. Přijela jsem k chalupě, zazvonila a vyběhli čtyři ohaři. Měla jsem trochu strach, aby si Hačika nespletli s něčím k jídlu. Otevřel pán a já mu říkám, že u něj dneska spím. On na mě koukal dost překvapeně. Nakonec se ukázalo, že jsem si spletla dům a zazvonila o pár domů vedle.
Pán se tomu začal smát a řekl mi, že když už tam jsem, má vedle domu
malou garsonku se sprchou, kde občas ubytovává lidi, kteří k němu jezdí cvičit
psy. Nabídl mi, že tam můžu za 400 korun přespat. Nakonec jsem u něj zůstala a
do jedné do rána jsme si povídali o chovu psů. Krásné setkání, které by člověk
nenaplánoval.
Měla jsi někdy strach?
Někdy ano, ale nikdy jsem nezažila situaci, kdy bych musela použít pepřák nebo se opravdu cítila v ohrožení. Zajímavé je, že čím blíž je člověk civilizaci, tím víc se někdy bojí. Když jsem spala daleko v lese, měla jsem větší klid než někde u silnice poblíž vesnice. Jednou v Krušných horách kolem mě večer projížděla parta chlapů na kolech. Hačiko byl ve stanu a začal štěkat. Oni se zastavili a řekli něco jako: „Tady už někdo je, jedeme dál.“ V tu chvíli mi vlastně pomohl. I malý pes může člověku dodat velký pocit bezpečí.
Trasu si přizpůsobila koloběžce, terénu i svému psovi
Jak sis plánovala trasu?
Vycházela jsem z itineráře Stezky Českem, ale upravovala jsem si ho podle sebe. Na Stezce je skvělé, že si ji každý může projít nebo projet po svém. Důležitý je princip – držet se zhruba kolem hranic a postupovat po trase. Ale jestli někde vezmeš cestu trochu jinudy, není podstatné. Já jsem si často volila cyklistické varianty, protože s koloběžkou a čivavou bych některé pěší úseky nezvládla. Tím pádem jsem se někdy míjela s klasickými stezkaři, kteří šli pěší trasu, a potkávala jsem spíš místní lidi.
Jaký byl návrat do práce? Těšila ses, nebo to byl šok?
Paradoxně jsem se těšila. Slyšela jsem, že někteří lidé po Rechargi zjistili, že už nechtějí pokračovat stejně jako dřív, a dali třeba výpověď. U mě to tak nebylo. Cesta byla fyzicky hodně náročná a ke konci už jsem byla unavená i z koloběžky. Navíc jsem se vrátila o tři dny dřív, než jsem plánovala, protože jsem viděla, že Hačiko je hodně unavený a nechtěla jsem ohrozit jeho zdraví. Beskydy jsem si nechala na později a podívala jsem se tam až za měsíc. Do práce jsem se nicméně vracela ráda. Pak to samozřejmě rychle nabralo obrátky, dodělávali jsme tendry a bylo to náročné, ale už jsem byla zase stoprocentně koncentrovaná.
Zmínila jsi Hačika. Vaše společné putování mělo později smutný konec…
Ano. Letos v květnu jsme se do Beskyd vrátili, abychom ve Stezce Českem pokračovali. Hačiko už byl v té době nemocný, měl špatné srdce, a právě kvůli němu jsem si na tuto část trasy zvolila elektrokolo. Chtěla jsem být rychlejší a mít jistotu, že se v případě potřeby dostaneme včas k veterináři. Když se mu ale cestou udělalo špatně, všechno se seběhlo velmi rychle. Začal z ničeho nic strašně rychle dýchat. Volala jsem na veterinu do Slavičína a i přesto, že byl svátek a měli za 15 min. zavírat, tak řekli, ať přijedu. K veterináři jsme dorazili za 20 minut, ale Hačiko zemřel těsně před ordinací. Podlehl plicnímu edému, který byl důsledkem selhání srdce. Bylo to samozřejmě moc těžké, byl pro mě jako člověk. Ale zároveň si říkám, že odešel tam, kde to měl rád – na cestě, v přírodě, se mnou. Stezka Českem tak pro mě sice zůstane navždycky spojená i s touhle vzpomínkou…
Přesto chceš ve Stezce Českem pokračovat?
Ano, rozhodla jsem se pokračovat i kvůli němu. V srpnu budu mít navíc nové
štěně, švédsko-dánského farmářského psa jménem Zodiak. Je to tady u nás málo
známé plemeno, trochu připomíná Jack Russela na vyšších nohou. Chci s ním na
Stezce pokračovat. Dokonce se mi ozvala Česká televize, pořad pro děti Terčin
zvířecí svět. Původně chtěli natáčet reportáž se mnou a Hačikem, ale když jsem
jim řekla, co se stalo, navrhli, že z toho uděláme vzpomínku na Hačika a
zároveň představíme jeho nástupce. Mám z toho trochu hrůzu, protože je to
pořád čerstvé, ale zároveň mi přijde hezké, že jeho příběh takhle zůstane.
V srpnu to točíme a bude se to vysílat asi v říjnu. Naši další cestu a
dobrodružství budu sdílet na profilu Čivavaběžka na Facebooku.
Stezka Českem pomáhá člověku vystoupit z běžného režimu
Co ti Stezka Českem dala?
Obrovské množství zážitků a setkání. Každý den je jiný. Člověk pozná kus republiky, ale hlavně pozná sám sebe. Když jede nebo jde sám, hodně věcí si v hlavě srovná. Mně se na tom líbí i to, že to není dovolená, kdy si lehneš k moři a vypneš. Tady jsi pořád v pohybu, něco řešíš, něco překonáváš. Pro mě to byl ideální způsob, jak Recharge využít. Stezka Českem tě vrací k tomu, co v sobě původně máš. Ne k tomu, kým jsi dnes v běžném životě, ale k něčemu mnohem jednoduššímu a přirozenějšímu. K pohybu, který má smysl, k únavě, která je opravdová, a k potřebám, které jsou úplně základní.
Doporučila bys podobný Recharge i kolegům?
Určitě. Nemusí hned jít celou Stezku Českem nebo jet 1 100 kilometrů na koloběžce. Stačí zkusit jednu etapu, prodloužený víkend, pěšky, na kole, na koloběžce, sám nebo s někým. Každý si to může nastavit podle sebe. Myslím, že by Stezka Českem mohla skvěle fungovat i jako teambuilding. Parta lidí z práce by vyrazila na pár dní do terénu a podle mě by se poznali úplně jinak než v zasedačce. Já jsem k tomu dokonce napsala e-book „Krok za krokem, než vyrazíš na Stezku Českem“, kde popisuji úplné začátky: jak se připravit, co si zabalit, kde hledat etapy, koho vzít s sebou. Ráda bych tím inspirovala další lidi, aby se nebáli vyrazit. Kolegů z O2 šlo Stezku více a postupně přibývají. Pokud by někdo Stezku chtěl jít také, tak jsem kromě E-booku vytvořila ještě plánovač, který je zdarma ke stažení na stránce: www.civavabezka.cz
Kdybys měla za pět let další Recharge, vyrazila bys znovu?
Určitě ano. Stezku Českem může člověk chodit opakovaně. Může jít z druhé strany, projet si oblíbené etapy znovu nebo si zvolit úplně jiný způsob. Pro mě je to projekt, ke kterému se budu vracet. A hlavně je to přesně ten typ zážitku, který mi k Rechargi dává smysl. Člověk si odpočine od běžného režimu, ale zároveň se vrátí s pocitem, že něco opravdu zažil.
