Kariéra
Po pěti letech v O2 přišel čas na Recharge, tedy čtyři týdny placeného volna navíc. Martina Poštulková, která dnes pracuje v Social Media týmu, ho spojila s Velikonocemi a vyrazila na 37 dní do Nepálu, Thajska a Vietnamu. Čekal ji trek v Himálaji, několik přeletů, rušný Bangkok i chvíle, kdy se musela v neznámém městě spolehnout hlavně sama na sebe. Jak se taková cesta plánuje, co obnáší předání agendy a proč by Recharge doporučila využít opravdu naplno?
Martino, v O2 jsi pět let, ale v Social Media týmu jsi poměrně krátce. Jak ses z ostravského zákaznického centra dostala do pražského týmu?
Do O2 jsem nastupovala jako klasický operátor. Pak jsem přešla na chat, který jsme tehdy začínali rozvíjet, později na videocally a následně do DigiLabu. Tam jsme testovali mimo jiné zákaznické cesty, tedy to, jak zákazník prochází jednotlivými kontaktními místy směrem k nám. Následovala práce s nováčky, pilotování nového O2 Buddyho, díky kterému se podařilo urychlit proces onboardingu, postoupila jsem na pozicic junior team leadera a později i klasického team leadera. V rámci Digi výzvy jsme dostali za úkol připravit a odprezentovat nějaký nápad spojený s AI. A právě díky tomu jsem se dostala k nabídce práce v Social Media týmu. Myslím, že svou roli sehrálo i to, že jsem se už dřív objevila v několika videích, která vznikala pro sociální sítě. Když pak přišla příležitost, dávalo mi to celé smysl.
Jak tu změnu hodnotíš s odstupem?
Asi jako to nejlepší, co se mi mohlo stát. Vždycky jsem měla kreativní nápady a na každé pozici jsem se snažila dělat něco navíc. I práce s nováčky pro mě byla hodně kreativní, pořád jsme něco vymýšleli. Tady jsem se opravdu našla. Baví mě to extrémně a jsem moc vděčná za to, že mohu tuto práci dělat vzdáleně z Ostravy, byť zbytek našeho týmu sedí na pražské centrále. S holkami jsme v každodenním kontaktu, i když se potkáváme hlavně na callech.
Recharge využila na 37denní cestu po Nepálu a jihovýchodní Asii
Když se blížil tvůj Recharge, měla jsi hned jasno, jak ho využiješ?
Věděla jsem hlavně to, že nechci být měsíc někde u moře. Asi bych
se unudila. Chtěla jsem, aby v tom byl trek, poznávání a ideálně i trochu
relaxu. S přítelem jsme měli nápadů opravdu hodně. On má procestovanou velkou
část světa, takže mi říkal: „Je to tvůj Recharge, vyber si, co si chceš užít
ty.“ Zároveň je skvělý v plánování. Já jsem přišla s nápadem a on za týden
donesl hotový plán se vším, co dává smysl a co naopak ne. Nakonec jsme se
rozhodli pro Nepál, Thajsko,Vietnam a díky stopeverům stihli navštívit ještě
Atény a Kanton. V Nepálu jsme šli okružní trek kolem osmitisícovky Manáslu, pak
jsme pokračovali do Bangkoku, Krabi a Chiang Mai a nakonec do Vietnamu. Celkem
jsme byli pryč 37 dní.
To už zní jako cesta, na kterou je potřeba mít opravdu promyšlený plán.
Tentokrát jsem si velkou část plánování vzala na starost já. Nepál
měl na starosti přítel, protože už tam byl několikrát, ale zbytek jsem řešila
já. Udělala jsem asi desetistránkové PDF, kde jsem měla rozepsaný každý den od
rána do večera. Podle toho dokumentu to vypadalo, že jedeme na tři měsíce, ne
na jeden. Reálně jsme využili možná polovinu, protože jsme zjistili, že den má
bohužel opravdu jen 24 hodin. Ale příprava byla na sto padesát procent. Myslím,
že lépe už to naplánovat nešlo.
Trek kolem Manáslu přinesl komplikace i nejsilnější zážitek celé cesty
Co pro tebe bylo nejsilnějším zážitkem?
Je strašně těžké vybrat jednu věc. Každá země nabízela něco úplně jiného a každá ve mně něco nechala. V Nepálu to byla neskutečná příroda, v dalších místech zase atmosféra měst, lidé, jídlo nebo úplně jiný styl života. Nejvíc v nás ale nakonec zůstali lidé. Jejich skromnost, pokora i to, jak dokážou žít v úplně jiných podmínkách než my, a přesto k životu často přistupují s neuvěřitelným klidem a vděčností. Krásně to vystihl i náš guide na treku, když nám řekl, že na začátku cesty spolu začínáme jako klient a průvodce, ale na konci končíme jako přátelé. A přesně tak to nakonec bylo.
Samotný trek přitom nevyšel úplně podle původního plánu. Kvůli sněhu nebylo průchozí sedlo, přes které jsme měli jít. Navíc nás oba potkaly zdravotní komplikace a začali jsme počítat s tím, že bychom nemuseli stihnout letadlo. Pro mě ale nikdy nebylo nejdůležitější jen to, že musíme trasu přejít přesně podle plánu. Už samotná příroda, kterou jsme v Nepálu viděli, byla neskutečná. A pak přišel jeden krásný moment. Několik dní bylo zataženo a neviděli jsme kolem sebe skoro nic. Ráno v den, kdy jsme se rozhodli trek otočit, bylo najednou úplně jasno. V šest ráno jsme vyběhli ven v pyžamech, kolem sníh a zima, a konečně jsme viděli Manáslu. V tu chvíli jsme si řekli: „Tak teď už můžeme jet domů.“
Jak jste zvládli balení na trek ve sněhu a následné cestování po teplé Asii?
Jo, to byl
velký oříšek. V Nepálu jsme počítali i s přechodem zasněžených míst, takže jsme
měli péřovky, mačky a opravdu zimní výbavu. Pak jsme ale letěli do Thajska, kde
by nám stačily snad jen plavky. Měli jsme každý jedno odbavené zavazadlo a
příruční tašku. Po návratu z treku v Himalájích jsme velký bágl se
zimními věcmi nechali na hotelu v Káthmándú. Zrovna tam mířili kamarádi na
jiný trek, o dva týdny později ho vyzvedli a přivezli nám ho zpátky do
Prahy. A musím říct, že to byla opravdu pomoc. Některé věci jsme měli celý trek
pořád na sobě a neprali je. Kamarádům jsme pak říkali, ať to doma rovnou
nechají na balkoně, jinak tam umřou. Věci jsme si vyzvedávali až po měsíci, takže
si asi dokážete představit naše obavy, než jsme zavazadla otevřeli.
Předání agendy začala řešit dlouho před odjezdem
Během cesty jsi občas i trošku pracovala. Jak to fungovalo?
Upřímně, já jsem to vůbec nevnímala jako práci. Sociální sítě mě opravdu baví, takže jsem se občas podívala, co se děje, a vlastně mě to zajímalo. Těšila jsem se i zpátky do práce. Nebylo to tak, že bych si říkala: „Teď končí dovolená a já musím zpátky.“ Spíš to bylo z příjemného do příjemného. Vznikla jedna složitější situace, kvůli které mi kolegyně napsala. Strašně se omlouvala, ale já to úplně chápala. Byla to věc, která by byla náročná, i kdybych zrovna seděla v práci. Jen potřebovaly trochu nasměrovat a pak si s tím poradily samy. Jinak ale holky Recharge opravdu respektovaly. A já jsem věděla, že mám telefon a internet, takže kdyby šlo o něco opravdu důležitého, mohou se ozvat.
Co bylo potřeba udělat před odjezdem, aby předání agendy proběhlo v klidu?
Začala jsem včas. Agendu jsem rozdělila asi mezi tři lidi, každému jsem předala konkrétní část. Průběžně jsem si do Wordu zapisovala všechno, co dělám, co je potřeba zastoupit a na co nezapomenout. U příspěvků jsem měla dopředu připravené texty, grafiku i další podklady. Samozřejmě by se to asi dalo zvládnout během týdne, ale to bych musela od rána do večera stíhat svou běžnou práci a zároveň všechno sepisovat. Tím, že jsem si věci zapisovala průběžně, bylo pak předání vlastně jednoduché. Kolegyním, které mě zastupovaly, bych každopádně ještě jednou ráda moc poděkovala.
Kolik e-mailů na tebe čekalo po návratu?
Možná kolem stovky, ale velká část byly různé marketingové věci a odběry. Nic zásadního se mezitím nenahromadilo. Vždycky bylo jasné, na koho se obrátit, a kolegové si s většinou věcí poradili.
Recharge je příležitost udělat něco, na co běžně není čas
Jak na Recharge reagovalo tvoje okolí?
Lidé mimo O2 byli často opravdu překvapení. Někteří o tom už věděli, protože podobný benefit mají i v jiných firmách, ale je jich minimum. Hodně lidí se mě ptalo, jak je možné, že mám tolik volna. Když jsem jim vysvětlila, jak Recharge funguje, říkali: „To bych chtěl taky.“ Je to opravdu skvělý benefit. Člověk dostane skoro měsíc času, který může využít přesně podle sebe. A to není něco, co se stává jen tak.
Co bys doporučila kolegům, kteří se na Recharge teprve chystají?
Ať ho opravdu využijí naplno. Každý to samozřejmě má jinak. Někdo chce být měsíc doma, někdo cestovat nebo dělat věci, na které běžně není prostor. Ale podle mě je škoda si říct, že to nějak dopadne samo. Doma máme spoustu příležitostí odpočívat nebo poznávat Česko i během běžného roku. Recharge je výjimečný právě tím, že člověk dostane delší kus času vcelku. Doporučila bych si sednout, promyslet si to a udělat si plán, který by si člověk jinak možná nikdy nedovolil.
A nebát se ani cestování. Nemusíte být perfektní v angličtině, abyste se vydali do světa. Dnes máme internet, navigace, překladače, hodnocení restaurací i spoustu dalších věcí, které člověku cestu usnadní. I když jsem se na některých místech ocitla sama, protože měl přítel zdravotní potíže, vždycky jsem si poradila. Nikdy jsem neměla pocit, že jsem v tísni nebo že to nezvládnu.
Uvažuješ už, co bys udělala při dalším Recharge?
Určitě bych zase cestovala. Za pět let možná budu v úplně jiné rodinné situaci, ale míst, která stojí za to poznat a zaslouží si delší čas, je pořád spousta. Ať to bude jakkoliv, cestování by v tom určitě zase hrálo hlavní roli.
