Kariéra
Nebo ji uvidíte zabranou do myšlenek při pravidelné procházce. I přesto, že o sobě říká, že je introvert, ji ale můžete potkat i jako lektorku. Školí totiž to, co ji nejvíc baví. Češtinu.
Kdo je Alex Juranková tady v O2?
Působím v týmu O2.cz Michala Panušky v rámci Komerční divize. Projekt, kterému se věnuju primárně, se trochu vznešeně jmenuje Garant komunikace. Jsem v podstatě spojkou mezi off-line a on-line světem pro zákazníky, co se týká komunikace. Někdo, kdo ručí zákazníkovi za to, že si přečte v dopisu, v e-mailu nebo v esemesce totéž, co vidí na našich stránkách, na plakátech i v reklamách. Vypadá to jako velmi snadná záležitost, ale ne vždycky se od zadavatelů v rámci firmy daří dostat informace, které potřebujeme zákazníkovi říci nebo je přesvědčit, že právě tohle je potřeba zákazníkovi říci nebo napsat.
A kdo je Alex mimo práci?
Ve stručnosti: knihomol, naprosto největší nadšenec do knížek a do češtiny. Hodně taky fotím, baví mě chodit pěšky. Letos jsem se ale konečně naučila na stará kolena i řídit. A doma mám dvě útulkové kočky.
Co tě motivuje každý den vstát a jít do práce?
Já o tom takhle vůbec nepřemýšlím. Já do té práce chodím strašně ráda. Někdy jsem trošku línější, vůbec by mi nevadilo vstávat třeba až v deset, to je pravda (smích). Ale na druhou stranu mě moje práce moc baví. A to považuju za velké štěstí. Občas přemýšlím, kolik mých spolužáků, úspěšných jedničkářů, by dnes mohlo otevřeně říct, že v životě dělají to, co je opravdu baví. Tohle je super práce, aspoň pro mě určitě.
Je v současné době nějaký zajímavý projekt, co tě baví, na kterém pracuješ tady v O2?
Jednak je to podíl na projektu, díky kterému jsme se tu dneska sešli, který má za cíl ukázat nás, lidi z O2. Pomáhala jsem formulovat texty. Hodně mě oslovila kampaň Svoboda není samozřejmost, probíhá přibližně dva roky. Dobu totality osobně pamatuju, a jsem moc ráda, že v O2 mluvíme i o podobných tématech. V poslední době jsem se podílela na textech pro web, kde prezentujeme, co všechno už jsme v rámci této kampaně udělali. To jsou věci, ke kterým mě přizvali kolegové. Sama jsem si pak “vymyslela” sérii workshopů Velký úklid firemního slovníku. Ráda bych kolegům, kteří píší, pomohla komunikovat texty moderněji, jasněji a lidštěji ať už vůči zákazníkům, nebo v rámci firmy. To jsou asi takové tři největší a nejzajímavější projekty, kromě toho každý den vždycky přinese něco zajímavého.
“Jsem vděčná i za den, kdy můžu udělat chybu. Protože to znamená, že ji ještě můžu napravit.”
Jak budou plánované workshopy vypadat? A jak se můžeme zapojit?
Školím v rámci EasT interního vzdělávacího programu. Umožňuje zaměstnancům předávat svoje znalosti v rámci firmy. Konkrétně školím písemnou komunikaci, stylistiku a kreativní psaní, což dělám ve volném čase i mimo O2. Workshop dovoluje lidem, aby se víc zapojili, a to mě moc baví. Snažím se věci ukazovat na konkrétních příkladech z praxe. Nejsem moc “přednáškový typ”, spíš pomáhám lidem najít cestu, jak texty líp formulovat, tak, aby si na to pokud možno přišli sami. Zároveň řešíme, jak se vyhnout pravopisným chybám. Pravidla jsme se učili kdysi ve škole, ale od dob školní docházky už uběhla celá řada let, některé věci se mezitím změnily. Workshopy jinak bývají většinou celodenní, dopoledne se věnujeme věcem viditelným při prvním čtení, např. překlepům a hrubkám. Odpoledne spíš řešíme tonalitu textu a některé stylistické nešvary.
Ale musím se přiznat, že i já občas dělám chyby – můj velký boj jsou překlepy. Vím to o sobě a texty samozřejmě hlídám. Ale svým způsobem jsem vděčná za každý den, kdy můžu třeba i udělat chybu. Protože to znamená, že ji ještě můžu napravit a zase na sobě trošku zapracovat.
“Uvědomila jsem si, že není situace, která by se nedala řešit.”
Jak ses k lektorování vlastně dostala?
Trochu jako slepý k houslím. Před lety jsem na jednom workshopu ohledně kvality komunikace energicky prosazovala, že aby lidi líp psali, musí je to naučit. Jaké bylo moje překvapení, když na závěr tak nějak vyplynulo, že to budu asi já. Tehdy jsem z toho byla dost vyděšená, protože jsem se vždycky považovala za těžkého introverta, který se bojí mluvit před lidmi. První tři kurzy podle toho vypadaly. Dodnes jsem těm lidem upřímně vděčná, že mě nevypískali. Ale pak mě to začalo bavit. Shodou okolností si pamatuju začátek kurzu, kdy se to zlomilo. Vypadalo to, že ten den bude všechno úplně špatně. Nejdřív nechtěl spolupracovat projektor, a když jsme ho rozchodili, zjistili jsme, že promítáme přes celou stěnu včetně dveří, vypínače a nábytku. Nakonec jsme v kanceláři vedle sehnali pána, který přišel, milý projektor o kousek poponesl – a bylo po problému. Přesně v tu chvíli jsem si uvědomila, že vlastně asi není situace, která by se nedala řešit. A pak jsem se už vlastně žádného školení nebála.
„A víš, kde nejlíp najdeš svoje chyby? V odeslaný poště.“
A jak můžou lidi sami vylepšit svoji češtinu?
Číst si po sobě nahlas. Hlasité čtení odbourává překlepy, zkracuje dlouhá souvětí. Pátou čárku už neudýcháš. Po přečtení taky zjistíš, jestli by ses pod ten text opravdu podepsal. A když se ti to nechce ani číst a máš z toho nepříjemný pocit, tak je asi něco špatně a je potřeba to přepsat. A víš, kde nejlíp najdeš svoje chyby? V odeslaný poště.
Píšeš taky knihu. V jaké fázi se teď nachází a o čem je?
Zatím mám devět kapitol, ale když koukám na počet stránek, tak to bude hodně dlouhé (smích). Je to příběh tří žen, jejichž životy spolu nějakým způsobem souvisí. V jistém momentu své existence se buď potkaly osobně, nebo se navzájem (byť nevědomky) nějak ovlivnily. Je to svým způsobem hodně osobní, jak už to u prvotin chodí, autor je jednou z postav. Trošku se tam taky vypořádávám s tím, že moje maminka už tu spoustu let není a já jsem jí některý věci nestihla říct.
Kde celkově hledáš inspiraci, abys měla možnost stále vymýšlet něco nového? Na jednu stranu to jsou tvoje životní zkušenosti, co jiného ti ale pomáhá, když přijde tvůrčí krize?
Když mi nejde psát, vyrazím ven na vzduch. Naučila jsem se chodit denně aspoň deset tisíc kroků, tedy, snaha by byla, a při tom člověk přijde na plno věcí. Co se týká inspirace, hodně čtu. Dá se říct, že jsem na tom docela dost závislá. To mě asi nikdy nepřejde. Tipy na čtení? Každý měsíc číhám, co nového se objeví v O2 Knihovně. Pak taky různé knižní servery, kde se promují novinky, ale to je jen jedna část. I když můj kamarád antikvář tvrdí, že knížky jsou náhražka života, což je téma, na kterém se asi nikdy neshodneme, vždycky mi dobře poradí, co si přečíst. A to i z věcí, které vyšly už dávno. Mám staré knížky moc ráda. Protože i v tom, co se třeba už nevyplatí vydávat, se najde hromada inspirace a zajímavých myšlenek, ke kterým stojí za to se vracet.
