Kariéra
Když se řekne tisková mluvčí, co si představíte? Řadě z nás se vybaví dramatické tiskovky, jaké známe ze seriálů a filmů, a agresivní novináři, jejichž útokům statečně odolává křehká, ale nesmlouvavá dívka. Je to tak i v realitě? Na to a spoustu dalšího jsme se zeptali tiskové mluvčí Lucie Jungmannové.
Kdo jsi a co v O2 děláš?
Jsem tisková mluvčí. Do O2 jsem nastupovala před osmi lety jako asistentka do oddělení komunikace. Komunikaci jsem v té době studovala, věděla jsem, že se jí chci věnovat. Tahle práce mi přišla jako vhodná startovací pozice, která by šla kombinovat se školou. Díky místu asistentky jsem navíc dokonale poznala fungování firmy, což se mi dodnes skvěle hodí. Když totiž přijde dotaz od novináře, nikdo nepředpokládá, že dokážu okamžitě zodpovědět cokoliv. Je ale skvělé vědět, kdo má co na starost a koho se na danou tematiku zeptat.
Zároveň bylo super, že od začátku mi moje tehdejší šéfová i celý tým dali prostor a důvěru a pouštěli mě i k jiné než asistentské práci. Takže to nebylo jenom o tom, že někomu uvařím kafe a domluvím schůzku. Původně jsem si myslela, že časem svou kariéru posunu spíš směrem k interní komunikaci, které jsem se věnovala i v diplomce, takže se to zdálo logické. Pak se ale uvolnilo místo v externí komunikaci, takže jsem nastoupila tam a už jsem „nevystoupila“.
Jaká je práce tiskové mluvčí? Jaké to je být neustále na příjmu?
Není to samozřejmě úplně klasická práce od – do. Je to trochu o zvyku. V dnešní době, kdy prakticky každý má e-mail v telefonu, jsme vlastně neustále on-line skoro všichni, často aniž bychom museli. K mé práci to samozřejmě patří, být na příjmu prakticky 24/7, ale že bych třeba musela pracovat v noci, to se za celé ty roky ještě nestalo. To by musel být asi hodně velký průšvih. Ono když třeba po bouřce dojde k nějakému lokálnímu výpadku, tak to v noci nikdo neřeší, protože všichni spí – i novináři.
Když se řekne mluvčí, spousta lidí si představí někoho, kdo chodí mluvit na mikrofon před kameru, ale to jsou tak dvě procenta celé mojí práce.
A těch 98 %?
Práce v tiskovém oddělení má v podstatě dvě části. Jedna z nich je, že odpovídáme na novinářské dotazy – reagujeme na všechny, není to tak, že bychom si vybírali podle důležitosti média. Buď je to dotaz, na který odpověď rovnou známe, nebo se obrátíme na někoho, kdo nám dá potřebné informace. Pak je samozřejmě potřeba zvážit, co všechno můžeme pustit ven, například proto, že jsme firma obchodovaná na burze a nesmíme zveřejňovat kurzotvorné informace.
Na odpověď máme nejčastěji čas do druhého dne. Tím, že většina médií je dnes on-line, je ale lhůta někdy kratší, hlavně, pokud jde o aktuální dění, tam se pohybujeme i v řádech minut.
Druhá část naší práce je to, co chceme sami komunikovat ven. To vyžaduje víc času a pečlivou přípravu. Je potřeba o tématu od kolegů zjistit co nejvíc a vyhodnotit, jestli je vhodné na tiskovou zprávu nebo tiskovou konferenci. Snažíme se fungovat efektivně, a pokud je možné věc sdělit tiskovou zprávou, konferenci nepořádáme. Jednak to šetří čas a náklady nám, ale i novinářům. Pokud ale máme zajímavé téma, které můžeme spojit třeba s živou ukázkou, setkání s novináři uspořádáme. Zrovna těsně před začátkem prázdnin se nám sešly dokonce tři konference v jednom týdnu – představovali jsme novou dopravní aplikaci, výsledky výzkumu na téma děti na internetu a také první reálnou ukázku technologie 5G.
Stal se ti během kariéry nějaký velký PR průšvih?
Mediální obraz vždycky odráží to, co se ve firmě děje – pokud představujeme zajímavé produkty nebo služby, najdeme o nich pozitivní zmínky, a když se stane nějaký průšvih, odrazí se to v negativní publicitě. Průšvihy sice patří k životu, ale naše práce je řídit komunikaci tak, aby pozitivních výstupů bylo co nejvíc a těch negativních naopak minimum. Třeba v červnu tvořila podle analýzy, kterou si necháváme pravidelně zpracovávat, negativní publicita méně než jedno procento ze všech článků, které nás zmiňovaly.
Zajímavá zkušenost byl poměrně velký výpadek sítě v létě asi před čtyřmi lety, který postihl i naše mobily. Zjišťovali jsme tenkrát, co se děje, najednou jsme měli k dispozici jen pevné linky, netrvalo to dlouho a na recepci čekal první televizní štáb. Výpadek se povedlo po zhruba dvou hodinách opravit a samozřejmě vyvstala otázka, jak se zákazníkům omluvit. Kolegy z marketingu napadlo, že za každý nespojený hovor, kterých bylo kolem milionu, věnujeme jednu korunu na dobročinné účely. Konkrétně na konta Linky seniorů a Linky bezpečí. Skvělé na tom bylo, že tohle rozhodnutí padlo opravdu rychle, takže ve večerních televizních zprávách kromě zprávy o výpadku padla i zmínka o našem daru a pomohlo nám to změnit vyznění celé té události. Zákazníkům jsme posílali ještě omluvnou SMS jménem generálního ředitele, na kterou bylo možné i odpovědět. A zjistili jsme, že 80 procent reakcí na omluvu bylo pozitivních. Na tomto je podle mě vidět několik věcí, které jsou pro správnou komunikaci klíčové – nepříjemné věci nemá cenu tutlat, naopak je třeba se k nim postavit čelem, spolupracovat napříč celou firmou a dělat rychlá, ale ne unáhlená rozhodnutí.
Občas se samozřejmě ozve někdo, že by danou věc formuloval jinak, což je ale dané tím, že na rozdíl od matematiky, kde daný vzorec dává jasný výsledek, komunikace jako obor až tak jednoznačná není a deset lidí ti řekne tu samou věc deseti různými způsoby. Zároveň většina médií píše pro širokou veřejnost a je potřeba odpověď napsat tak, aby ji pochopili nejen technologičtí nadšenci.
Říkala jsi, že odpovědi na dotazy novinářů zasahují témata, která jdou napříč celou firmou, různými obory činnosti. Je nějaký obor, který tobě samotné je bližší? Co ti sedí nejvíc?
Komunikace navenek nestojí na jednom člověku – v týmu je nás pět, každý z nás řeší něco. I když kromě kanálu O2 TV Sport, který má téměř výhradně na starost kolega David, to v týmu nemáme striktně rozdělené podle témat, různě se to prolíná. Osvědčilo se nám pracovat na daných věcech ve dvojici a kombinovat různé pohledy na věc, hodně spolupracujeme i s kolegy z ostatních týmů.
Aktuálně mám na starost třeba příchod nové technologie 5G, což je pro mě hodně zajímavé. Občas je ale příjemné si od technologií odpočinout a nahlídnout pod pokličku něčemu novému – třeba tématu bezpečí dětí na internetu a digitálnímu vzdělávání. Je super, že se to střídá.
Ptali jsme se na PR průšvih. A co úspěchy, co se hodně povedlo?
Jak jsem už říkala, těsně před prázdninami jsme měli tři tiskové konference v jednom týdnu. Skvělý zásah mělo téma české děti na internetu, které se povedlo podložit daty z výzkumu zaštítěného Univerzitou Palackého v Olomouci. Na tiskové konferenci jsme tak mohli spojit velmi aktuální téma s tvrdými daty, což mají novináři nejradši. U představení nové dopravní aplikace jsme zase novináře svezli autem Prahou a připravili i živou simulaci upozornění na projíždějící sanitku.
Z dalších témat to bylo určitě první představení technologie 5G v Kolíně. To bylo unikátní i tím, že naprostou většinu akcí pořádáme buď tady v Praze (což je i logické, protože tu sídlí většina redakcí), občas pak v Brně. Tím, že tohle bylo jiné místo, to bylo o něco náročnější na produkci, ale dopadlo to výborně.
„V našem oboru musí člověk doufat v to nejlepší a být připravený na to nejhorší.“
Kolik zpráv denně dostaneš?
Hodně se to liší podle toho, co se zrovna řeší. Okurková sezóna bývá klidnější i u nás, ale většinou aspoň dva, tři dotazy denně přijdou. Pokud je nějaká extra událost, tak je to samozřejmě o hodně víc, ale na většinu pak bývá velmi podobná odpověď.
Jak se vyrovnáváš se stresem z non-stop bytí na příjmu?
Přistihla jsem se, že mi to vlastně nevadí… naopak občas se na práci i trochu vymlouvám, že jsem on-line pořád a že do mobilu koukám i tehdy, když bych nemusela. V poslední době se snažím aspoň občas vypnout, chodím třeba do sauny, kde mobil ani mít nesmím. V týmu je nás pět, takže moc dobře vím, že když nebudu na příjmu já, vždycky to zvládne někdo další. Nejsem velký sportovec, ale odpočinu si i při cvičení – tam občas úplně vypnu, protože myslím jen na to, že už nemůžu.
V rámci firmy se potkáváš s velkým množstvím lidí – jací jsou tedy lidé v O2?
Měla jsem štěstí na lidi kolem, že mi dali důvěru. To, co teď dělám, dělám i díky lidem, které jsem měla tehdy, i teď mám, kolem sebe.
Jelikož jsem do O2 nastoupila ještě při škole, tak nemám moc srovnání s jinými firmami, ale líbí se mi, že je tu mezi lidmi přátelská atmosféra. V naší divizi, kam kromě našeho PR týmu patří také CSR a Nadace O2, je nás kolem patnácti – i tím, že nás je takhle málo, k sobě máme hodně blízko. Spoustu akcí podnikáme společně i mimo práci a sdílíme spolu i hodně nepracovních věcí.
Co je na práci v O2 zajímavé?
Není rozhodně monotónní. Hodně se mění prostředí, přibývají produkty a služby, člověk se učí pořád něco nového. Pro mě je hodně zajímavá práce s lidmi – s kolegy ve firmě i spolupráce s novináři. Řada lidí má představy o tiskových konferencích ovlivněné tím, co viděli ve filmech a v televizi, kde to bývá občas hodně dramatické, novináři jsou ti „zlí“ a čekají, jak někoho nachytat. V realitě je to úplně jinak. Záleží jistě i na oboru, jinak vypadá tiskovka vlády a jinak, když my představujeme nějakou technologickou novinku. Stejně tak, když přijede natáčet televize a není to živý vstup, rozhodně mi dají šanci na opravu, pokud se přeřeknu, je s nimi fajn spolupráce. Naprostá většina novinářů, se kterými přicházím do kontaktu, jsou normální lidi a dělají svoji práci úplně stejně jako my.
Neláká tě někdy ta druhá strana barikády? Novinařina?
Já jsem v tomhle oboru vlastně začínala, i když hodně okrajově – chvíli jsem pracovala v Kladenském deníku. Byla to zajímavá zkušenost a naučilo mě to vnímat téma z novinářského pohledu. V tom mi to pomohlo, ale teď jsem spokojená s typem práce, kterou dělám.
Jaké jsi ty sama mívala představy o práci tiskové mluvčí? Je něco, co tě pak v praxi překvapilo?
Vyloženě překvapilo asi říct nemůžu, ale když jsem končila školu, myslela jsem si, že práce tiskové mluvčí je založená čistě na spolupráci s novináři. To se hodně vyvíjí a mění. Tehdy to zdaleka nebylo tak provázané s on-line světem. Dneska novináři hodně čerpají náměty na články i na sociálních sítích. Někdy si říkám, jaké to asi bylo v dobách, kdy se tiskové zprávy psaly na stroji nebo odesílaly faxem.
Na jaké téma dostáváš nejvíc dotazů?
Je to nepochopitelné, ale ani v době, kdy skoro každý má mobil a chystáme se na 5G, se lidi nepřestávají ptát na telefonní budky. Jednou za čas se objeví i v televizních zprávách, je v tom možná jistá nostalgie. A občas se vyskytne i daleko kurióznější dotaz. Snažíme se odpovědět ale opravdu na všechno.
Tvoje práce hodně souvisí s texty a češtinou. Nabízí se otázka, jak jsi na tom třeba s četbou? Co ty a knížky?
To je docela paradox. Hodně lidí si myslí, že pro práci s češtinou je potřeba hodně číst, ale není to pravda, nebo alespoň u mě to neplatilo. Na škole jsem nečetla skoro vůbec, jen občas o prázdninách nějakou oddechovku. Naopak mě vždycky bavilo psát a číst jsem začala spíš až na vysoké škole. Teď čtu ráda, i když na to není moc času, ale třeba na dovolené jsem přečetla tři knížky, protože najednou čas byl.
