Kariéra
Martin pracuje v O2 přes dvacet let. Začínal na zákaznické lince v jeho rodném Ústí nad Labem, odkud se po několika letech přesunul na pražskou centrálu jako školitel. Přesun od rodičů do Prahy a obliba ve sladkostech ho motivovaly k tomu, aby sám začal péct. V tom se během roků zdokonalil tak, že ho letos můžeme každou sobotu vídat v pořadu Peče celá země. Jeho výřečnost mu pomáhá jak při školeních, tak před kamerami.
Martine, v O2 pracuješ 20 let. Vzpomeneš si, co tě do firmy tenkrát přivedlo?
O2, tehdy Český Telecom, je můj první a jediný zaměstnavatel v životě. Tehdy nastoupila moje kamarádka na zákaznické centrum v Ústí nad Labem a přemluvila mě se tam taky přihlásit, že to je super. Tehdejší plat byl 12 780 korun, což byly velké peníze, natož když člověk bydlí u rodičů.
Poslal jsem životopis, dodneška se mi kolegové smějí, jak byl strohý: Jsem Martin, skončil jsem školu a teď chci k vám do práce. Přijali mě, absolvoval jsem měsíční školení, po kterém jsem se dostal „na sluchátko“. Nejdřív jsem řešil vyúčtování, pak jsem se dostal na hovory, na kterých jsme prodávali internet, a když se člověku dařilo, tak mohl sám volat lidem s nabídkou služeb.
Co za služby se vlastně tenkrát nabízelo?
Já jsem prodával Telekonta, to byla karta, která se dala do telefonní budky a volalo se přes ní za tarif pevné linky. Nabízel jsem také balíčky vytáčeného internetu k pevné lince. Protože rád a hodně mluvím, tak mě práce na zákaznickém centru strašně bavila. Po čtyřech letech jsem ale přeci jen začal chtít změnu a přestoupil jsem na prodejnu do Teplic, pak jsem postupně prošel všechny tři ústecké prodejny. Na prodejnách jsem pracoval šest let, dotáhl jsem to na zástupce vedoucího.
Co bylo impulsem pro tvůj přesun na pražskou centrálu?
Lákala mě práce trenéra. Přihlásil jsem se na výběrové řízení do Prahy na pozici školitele úvodních tréninků pro nováčky. I díky podpoře kolegů, kteří mě pracovně znali, jsem ho vyhrál. A už je to deset let, co dělám trenéra.
Nejsem člověk s ambicemi na nějaké manažerské pozice. Ale jsem ambiciózní na to, aby mě práce bavila. A já prostě školení miluju. I když každý týden školím jedno a to samé, tak mě to baví – pokaždé se tam sejdou jiní lidé a já mám opravdu někdy dny, po kterých si říkám, že mě to v práci dneska strašně bavilo.
Na pár měsíců jsi ale O2 opustil?
Je pravda, že před pěti lety jsem došel do stavu vyhoření. Přecházelo se tehdy na nový systém a já jsem na něj školil celou prodejní síť – to znamenalo padesát lidí každý den měsíc vkuse. A jak do toho školení dávám hodně energie, tak mě to dostalo. Skončil jsem s tím, že se nevrátím, ale uvědomil jsem si, že si nedovedu představit pracovat někde jinde. Tak jsem po šesti měsících byl v O2 zpátky – nejdřív jako vedoucí prodejny a pak zase jako trenér.
Jaké milníky si za těch dvacet let v O2 pamatuješ?
Byl jsem třeba u toho, když se na prodejnách rozjížděli O2 Guru. Zažil jsem spojení s Eurotelem, příchod španělské Telefónicy i PPF. Podle mě jsou to věci, které v lidech, co tady pracují dlouho, zůstanou. Člověk má pocit, že tu firmu vlastně pomáhal budovat. My tomu říkáme, že „máme modré oči“, zkrátka, že k firmě máme nějaký vztah. Nedovedu si třeba představit, že bych neměl služby od O2.
Měl jsem vždycky štěstí i na lidi, který jsou vlastně takový držáci. Nedokážu popsat, v čem je kouzlo toho, že lidi vydrží v O2 pracovat takhle dlouho a pořád je to baví. Není nás ve firmě málo.
Spousta zaměstnanců má v hlavě, že nemáme moc velké benefity. Že to není pravda si člověk uvědomí, když tady skončí. Najednou mi začaly chodit faktury za mobil, internet na doma, neměl jsem žádný příspěvek na nový telefon. To mi pomohlo uvědomit si, jaké všechny zaměstnanecké výhody máme.
Jaká školení přesně vedeš?
Vedoucím a jejich zástupcům radím, jak na vedení prodejny – jak udělat směny, jak se starat o zaměstnance, jak dávat zpětnou vazbu nebo jak hodnotit hovor se zákazníkem. Zároveň školíme i nováčky a stávající konzultanty na prodejnách – tam se zaměřujeme primárně na procesní věci. A protože tito kolegové obsluhují zákazníky i po telefonu, tak je školím i na práci s hlasem. Já jsem dvanáct let hrál amatérské divadlo, proto miluju mluvení, proto mě baví školit, a proto jsem se nebál jít do Peče celá země. Protože vím, že to dokážu umluvit.
Jak ses dostal k pečení?
Mě k pečení přivedla nouze, když jsem se ve dvaceti odstěhoval od rodičů. Protože mám rád sladké, tak jsem se prostě musel v rámci přežití naučit si něco upéct. Začínal jsem korpusem zalitým pudinkem. Postupně jsem si začal zvyšovat hranice, takže jsem se přes suchou bábovku a štrůdl dostal k makronkám a dalším složitějším výtvorům. V práci celý den mluvím, takže večer potřebuju vypnout a být zticha a zjistil jsem, že u pečení můžu relaxovat.
Co tě přivedlo do pořadu Peče celá země?
Já jsem do předchozí řady přemluvil moji kamarádku, která se nakonec
dostala do finálové dvanáctky, a ona mi to teď vrátila. Poslal jsem přihlášku, abych
měl od ní klid, a oni mě pozvali na casting. Na ten první jsem musel donést hotový
sladký a slaný výrobek. Nechtěl jsem si udělat ostudu, upekl jsem šátečky, co
pekla moje babička, o kterých vím, že chutnají všem mým kamarádům. Takže jsem
tam šel s obyčejností a s příběhem. Postoupil jsem do druhého kola, ve kterém
bylo už jen 30 lidí a museli jsme péct před kamerami. Trochu jsem to pokazil,
ale věděl jsem, že to dokážu zachránit svojí pusou. A vyšlo to. Můj cíl v soutěži
byl pobavit lidi. Já jsem tam nešel vyhrát, ale samozřejmě jsem si nechtěl
udělat ostudu.
Jak bylo natáčení náročné?
Natáčení trvalo něco přes měsíc. Byl jsem rád, že mi můj šéf vyšel vstříc a umožnil si vybrat dovolenou včetně pěti dnů neplaceného volna. Hodně časově náročná byla i příprava – od prosince do února jsem každý večer po příchodu z práce jenom pekl, protože jsme museli za dva měsíce odevzdat čtyřicet receptů i s fotkami. Takže to natáčení už je vlastně takový bonus.
Štábu se povedlo vybrat skvěle finalisty – všichni jsme si sedli, nedělali jsme si naschvály, naopak jsme si vzájemně pomáhali. Tomu, co odcházel, nebylo ani tolik líto, že vypadl, ale to, že už nebude s těma lidmi a nezažije další společné natáčení. V soutěži jsem prožil nejkrásnější období života.
Máš nějaké ohlasy od kolegů?
Občas se se mnou chtějí vyfotit, od kolegů z prodejen mi chodí vyfocené velké obrazovky, na kterých pouštíme O2 TV. Je milé, že mi fandí. Nesetkávám se s tím, že by mě lidé oslovovali na ulici, ale jsem rád, že se zároveň neobjevují ani žádné špatné komentáře.
Nosil jsi nějaké výtvory z přípravy do práce?
Ne. Pár kolegů vědělo, že mě čeká natáčení, takže jsem nechtěl, aby přišli o překvapení, co se v jednotlivých dílech objeví. A ani před soutěží jsem nic moc nenosil. Vždycky jsem pekl hlavně pro sebe a mám v sobě zakořeněný pocit, že nevěřím, že peču věci, které někomu můžou chutnat.
Takže jsi pořád spíš trenér se zálibou v pečení, než pekař se zálibou ve školení?
Můj sen je zkombinovat moji lásku k mluvení a k pečení a organizovat kurzy. Buď online, anebo samozřejmě asi nejlíp naživo, protože mě baví být v kontaktu s lidmi. Nevím, kolik by se toho účastníci naučili, ale určitě bychom si na mých kurzech užili hodně srandy.
