Kariéra
Co v O2 děláš a jak ses tady ocitl?
Cesta do O2 byla klikatá. Měl jsem být původně soudcem. Jako justiční čekatel jsem měl už složené zkoušky… jenže pak došlo k tomu, že prezident nejmenoval čekatele, kteří se mu zdáli na funkci soudce moc mladí. Mně tehdy chyběly do stanovené hranice 30 let celé tři roky, což mi přišlo jako hodně dlouhá doba. Tak jsem si řekl, že nechci v justici čekat jen na to, až zestárnu. Našel jsem si místo v tehdejším Eurotelu a už jsem zůstal.
Zastupuju firmu u soudních jednání a sporů. Mimo to spolu se svým týmem poskytujeme podporu jednotlivým oddělením, ať už jde o nákup, provoz, HR, finance, IT či bezpečnost. Jednoduše řečeno máme na starosti smluvní agendu.
Soudní spory... Máš nějakou zajímavou historku? Jak to vlastně probíhá?
Buď my žalujeme někoho, nebo někdo žaluje nás. Obojí je poměrně časté. Pokud je to možné, nemáme externí advokáty a zastupujeme se sami. Soudní líčení samozřejmě rozhodně nevypadá jako v amerických filmech, ale určitá míra představivosti a obraznosti u právníka nutná je. Hodně velký posun je podle mě v tom, že dneska můžeme dát do vysvětlení i názorné ukázky, obrázky, printscreeny. Díky nim si soudce líp představí všechny souvislosti. Nějaká velká kauza? Vyhraný spor o fotbalová práva na Ligu mistrů v roce 2015. V tomhle případě byla schopnost vysvětlit podstatu na příkladu opravdu zásadní.
Většině lidí může právničina připadat docela nezáživná. Jak je to doopravdy?
Věřím, že se to dá dělat i jinak… a o to my se tady snažíme. Zároveň ale tak, aby to celé dávalo smysl. Aby to nebylo jako v té známé pohádce, jak pejsek s kočičkou pekli dort. Musí tam být nějaká „story“. Právnické fakulty bohužel svoje absolventy na tohle nepřipravují. Podceňuje se taková věc jako logické myšlení, psychologie, přesvědčivost, schopnost argumentace… a člověk si ze školy odnese pocit, že se naučil spousty paragrafů, ale neumí je použít. Budoucí lékaři pitvají mrtvoly, učitele posílají do tříd, na právnické fakultě tohle ale hodně závisí na tom, jestli a jakou má člověk brigádu v oboru, kde se od zkušenějšího právníka naučí chápat souvislosti a vnímat teorii aplikovanou do života.
Jak vypadá tvůj den?
Každý den je jiný, a to mě právě hodně baví. Mix schůzek a konceptuálních úvah a normální každodenní rutiny. V tom je život právníka ve velké firmě dost jiný a živější než v justici, kde buď probíhá jednání nebo se píšou rozsudky. Navíc… soudce je vlastně dost sám. Nemá se moc s kým poradit, jak danou situaci řešit. Já mám tu výhodu, že je vždy někdo, s kým mohu věc konzultovat. Nejedná se rozhodně jen o akademická témata - jde o zákazníky, o služby. To, co tady uděláme, je vidět hned a mnohonásobně.
Při prezentaci používám také vizuální stránku, ta je pro mě docela důležitá, a nejen v práci. Ve volném čase kreslím vtipy, postřehy ze života, humorné momenty. Hodně vtipů stavím na záměnách slov, na situaci obecně lidských vztahů.
Kdo jsi, když nepracuješ?
Kombinace uměleckých sklonů a propojení s právem mě vlastně tak trochu nutí pořád o něčem přemýšlet. To samozřejmě může probíhat i skrytě na pozadí. Ty postřehy sbírám i třeba ve volném čase, když jdu s dětmi na výlet nebo jezdím na kole (což jsou takové standardní nevzrušivé koníčky, kromě natáčení filmů a kreslení vtipů. Ty najdete v knize Král a vařič), když vidím zajímavý billboard nebo situaci ze života a snažím se svoje postřehy případně zužitkovat.
Nevím, jestli jsem někdo jiný, když nepracuju. Část z práce si nosím domů, a velkou část toho, kým jsem v soukromí, si nosím do práce. A myslím, že by zde určitá kontinuita měla být. Není přece možné, aby si člověk „našrouboval jinou hlavu“, když projde turnikety…
Říkáš, že na děti občas aplikuješ metody, které se ti osvědčily v práci a naopak… jak tomu rozumět?
Je to hodně dané tou názorností. A protože děti se často na něco ptají a je potřeba jim to srozumitelně vysvětlit, pokud možno stručně a za relativně krátkou dobu, názorné příklady se mi rozhodně osvědčily.
Když to převedu do pracovního světa, většina klientů žije vůči právníkům „paralelním světě“. Kdybych jim celou kauzu zkusil objasnit jen jazykem občanského zákoníku, tak se asi „nepotkáme“. Takže je potřeba hledat kulturní a styčné plochy. Mnohdy k tomu slouží třeba i takové věci jako citáty z filmů od Svěráka a Smoljaka a jiné.
Zmínil jsi natáčení filmů. Kolik jich už máš za sebou? Jak to vlastně probíhá? Jsi herec nebo režisér?
Jsem spoluscénárista, spolurežisér, spoluherec. Zkrátka všechno, co je zrovna potřeba. Tvorba filmu je samozřejmě na dlouhé lokte. Dostali jsme se na podobnou lhůtu jako hollywoodská produkce – to znamená tři až čtyři roky od samotného nápadu až po realizaci. Celkem jsme jich udělali asi pět, poslední měl slavnostní premiéru v BIO OKO v roce 2015. Bereme to jako společenskou událost pro přátele. Pronajali jsme si sál, bar a uspořádali jsme hezkou akci.
A žánrově?
Máme detektivku, horor, jednu westernovou komedii ve stylu Limonádový Joe, a dokonce jsme dali dohromady muzikál o Slovenském národním povstání. I když jsou to čistě amatérské filmy, dva posledně jmenované lze vidět i na stanici CS film…
Když to shrneme, umění a právničinu jde docela dobře kombinovat, je to tak?
Určitě trvám na tom, že aby člověk mohl být dobrým právníkem, pouhá znalost paragrafů nestačí. Stejně jako například učitel nebo novinář by měl mít základy ekonomie, historie, filozofie… jinak se mu může stát, že ve svých názorech nebude konzistentní. Aspoň já osobně se o to snažím. Někdy je to těžké, na stejnou otázku lze odpovědět různými způsoby, aniž by to byla změna názoru. Ale to už by bylo na delší povídání.
Existují nějaká právnická klišé, která bys rád vyvrátil?
„Dobrý právní text je nesrozumitelný.“ – Tohle se říká často, ale rozhodně to není dobře a rozhodně to není pravda. To je něco, co rozhodně nechci dělat. Místo mlžení preferuju konkrétní pojmenování. Snažím se i v týmu svým lidem ukázat, že to není jen teorie, že to i v naší agendě jde.
A ještě něco. Ale to není klišé, ale naopak praxí osvědčená pravda: Myslím, že dobrý právník se pozná podle toho, že se umí zeptat.
