Kariéra
Pavel Nechanský se věnoval telekomunikacím celý svůj profesní život. Pamatuje si dobu, kdy každý toužil mít doma červenou vytáčecí pevnou linku, i nástup prvních mobilů. Teď při důchodu vypomáhá jako číšník v cateringové firmě – přestože je to naprosto odlišná práce, občas se i během ní setká s bývalými kolegy. Ostatně i my jsme se při takové příležitosti potkali – pan Pavel obsluhoval na tiskové konferenci, na které jsme novinářům představovali průzkum Nadace O2 o rizikovém chování dětí na internetu.
Pavle, jak jste se dostal k práci v telekomunikacích?
Byla to vlastně náhoda. Jako kluk jsem bydlel ve stejné ulici, ve které sídlilo učiliště. Když jsem končil základní školu a rozhodoval se, kam dál, moje maminka říkala: „Kousek je učiliště spojů, nebudeš to mít daleko a je to obor, který má budoucnost.“ Takže mě k telekomunikacím vlastně trochu přivedla i pohodlnost tehdy patnáctiletého kluka, který byl rád, že nebude muset do školy dojíždět. Učiliště jsem úspěšně dokončil a po vojně jsem si dodělal ještě průmyslovku v Panské ulici, tu už jsem dělal při zaměstnání.
Jaká byla vaše první práce, začal jste se hned věnovat oboru?
Po dokončení tříletého učebního oboru jsem nastoupil na telefonní ústřednu na Smíchově. Vzpomínám třeba na to, že během nočních směn jsme měli vždycky za úkol ústřednu vyčistit od hluchých spojů. Během jedné takové směny jsem si všimnul obsazené stanice. V hovoru se vždycky ozývala nějaká souřadnice, pak dlouho nic, a potom zase další. Po chvíli jsem pochopil, že někdo po telefonu hraje celou noc šachy.
Čemu jste se věnoval pak?
Měl jsem na starost třeba pobočková zařízení – to byly takové malé ústředny, které byly umístěné v různých podnicích. Časem jsem se vypracoval na mistra a jako mechanik pobočkářů jsem dostal i služební auto, to bylo v té době „něco“. Poté jsem měl na starost stavbu nových telefonních sloupů a linek, také jsme chodili po domácnostech opravovat pevné linky a zřizovat nové stanice, časem pak i internet. Nějaký čas jsem pracoval také v týmu správců sítí a řízení dodavatelů, kteří nám pomáhali s výstavbou.
Čemu jste se věnoval, než jste odešel do důchodu?
Moje poslední štace byl tým ochrany sítí, kde jsem dělal technika. Řešili jsme třeba situace, kdy nám při dopravní nehodě někdo porazil telefonní sloup – buď jsme se s lidmi domlouvali napřímo, u větších poškození jsme to řešili i s policií.
V telekomunikacích jste strávil více než 40 let. Co vnímáte jako největší milník?
Obor udělal za těch pár desetiletí neuvěřitelný pokrok. Když jsem začínal na telefonní ústředně, byla to místnost velká jako tělocvična plná cvrlikání, dneska jsou ústředny menši než domácí lednička. Pamatuju si také dobu, kdy se na zřízení pevné linky čekalo i několik let a každý si domů přál vytáčecí červený telefon. Pak přišel skok ke tlačítkovým přístrojům, to zase každý chtěl tlačítka. Poté se na trhu objevily první mobilní telefony, které se nosily v kufříkách. Já jsem pár let poté dostal první služební mobil. Najednou jsem se všude dovolal, všechno jsem zařídil, byl jsem snadno sehnatelný. Dodneška používám stejné číslo.
Nyní během důchodu pomáháte v cateringové firmě? Jak jste se k tomu dostal?
Už během práce v O2 jsem byl čas od času pozvaný na nějakou firemní akci s cateringem. Vždycky mi to přišlo jako fajn zaměstnání – člověk se podívá na různá místa, setká se se spoustou lidí a je u dobrého jídla a pití. I po odchodu do důchodu jsem chtěl být aktivní, proto jsem se rozhodl zkusit něco, co mě už dlouho lákalo. Dokonce jsem už párkrát obsluhoval na firemní akci, kde jsem se setkal s bývalými kolegy, a bylo to vždycky moc milé setkání. Hosté mi často říkají, že se pořád směju. Je to tak, protože mě ta práce baví. A o tom to je – když člověk něco dělá rád, je pak na lidi milý.
