Kariéra
Paní Beňušíková oslavila 1. září 2024 padesát let ve firmě O2. Ohlédněte se v rozhovoru do historie modrého operátora a poznejte kariérní cestu nejvěrnější zaměstnankyně.
Paní Evo, předně Vám chci pogratulovat ke krásnému výročí padesáti let ve firmě. Jste naší rekordmankou. Nikdo před Vámi nedosáhl takového úctyhodně dlouhého působení u nás.
Děkuji, po pravdě, já roky moc nepočítám. Mám pocit, jako by to všechno bylo včera. Jako když pustíte kačenku na klíček. Běhá, skáče, plave. Tak to jsem já, pořád jedu.
Jaká byla vaše první práce v naší firmě?
Nastoupila jsem ve svých 16 letech jako učeň do tehdejších Československých spojů na Mezinárodní a meziměstskou telefonní a telegrafní ústřednu. Začínala jsem na ohlašovně hovorů. Ten, kdo chtěl někam volat, musel nejdříve zavolat na ohlašovnu hovorů – zavolal nám na číslo 102. Řekl, kam a kdy chce volat a já to zapsala na lísteček. Poté se hovory podle jednotlivých kategorií spojovaly. Nejvyšší kategorie byl „bleskový hovor“, měl přednost před ostatními hovory.
Vybavíte si, kolik takový “blesk” stál?
Cena bleskového hovoru, jestli si dobře pamatuji, byla za trojnásobek obyčejného hovoru. V té době byla navíc dvě tarifní pásma. Silný provoz od 6:00 do 17:00 a slabý provoz od 17:00 do 6:00. Bleskový hovor stál tři koruny. Pro představu, to byla tehdy cena kilového chleba. První 3 minuty hovoru se počítaly vždy vcelku, každá další minuta byla za další tři koruny. To znamená, když byl hovor 10 minut, zaplatil volající 24 korun. Hovorů bylo takové množství, že se v jeden den všechny nestačily uskutečnit. Proto se během dne obvolávali zákazníci, zda budou čekat, nebo jestli chtějí hovor přeložit na druhý den. Večer a zejména v noci se dalo dovolat lépe.
Vyzkoušela jste v průběhu let i jiná oddělení?
Ano, byla jsem například spojovatelkou. Zleva vedle mě sedělo 30 lidí, zprava dalších 30 a všichni jsme spojovali hovory – bylo tam velmi rušno. Měli jsme tam tehdy zajímavé, tzv. trhané směny. Do práce jsem přišla například v 6 hodin ráno, pracovala jsem jen do 9 hodin – až poté navazovala noční směna od 18 do 6 hodin ráno. Každý hovor měl svou hodnotu. Na konci směny jsem si musela spočítat každý spojený hovor a jednotlivé kategorie. Ta práce mě moc bavila. A když byl člověk šikovný, vydělal si. Zajímavá byla také práce na vnitřní potrubní poště. Dnes už si to neumíme představit, ale tehdy to byl rychlý a efektivní způsob přepravy originálů.
V roce 1979 přišla změna. Stěhovali jste se do slavné, tehdy nové, Ústřední telekomunikační budovy (ÚTB). Jaké to pro vás bylo?
Byla to změna, šli jsme do moderního prostoru s novými technologiemi. Budova to byla obrovská, o několika úrovních, nachodila jsem tam stovky, možná tisíce kilometrů. Přiznávám, že jednou se mi podařilo dokonce zabloudit. Šli jsme s kolegou na zkušebnu povídáme a najednou jsme zjistili, že nám pod nohama zmizela podlaha a jdeme jen po prknech. Byl to totiž už jen připravený prostor pro kabely.
Na ÚTB jsme byli společně s techniky a hodně jsem se toho od nich naučila. Díky novým technologiím jsme už nemuseli řešit každou jednotlivou poruchu, ale měli jsme na poruchy signalizaci. Říkali jsme tomu „tabla“. Mně se tak uvolnily ruce a byla jsem technikům větší podporou, řídila jsem jejich turnusové kalendáře, hlídala spotřebu a kilometry u služebních aut. Tím jsem se dostala až k administrativě.
V roce 2015 došlo k rozdělení firmy na O2 a CETIN a vy jste se rozhodla pro O2 a přesun do Dohledové centra O2 na pražskou Pankrác. Co to pro vás znamenalo?
První věc byla zařídit celé stěhování Dohledového centra pevné i mobilní sítě do nového působiště na Prahu 4. Podílela jsem se na zajištění přesunu cca stovky lidí, techniky a veškerého vybavení. To byl obrovský projekt. Po pravdě, v té době jsem nevěděla, co jsou to boty na podpatku. Podpora Dohledu mě stále moc baví, v této práci jsem se prostě našla.
Jaké pracovní období pro Vás bylo nejlepší?
Asi nebudete věřit, ale prostě CELÉ období. Pořád jsem se učila novým a novým věcem. Musím být neustále v pohybu. Miluji, když jsem mezi lidmi. Nedokážu si představit, že bych byla v důchodu a seděla doma. Začínala jsem u tzv. manuálu se šňůrami a teď lidé sedí třeba v parku a mají mobil v ruce a můžou si kdykoli, kamkoliv zavolat sami. Fascinuje mě ten neuvěřitelný technologický pokrok.
Určitě jste zažila hodně nadřízených. Jaký je za Vás nejlepší šéf?
Pro mě je nejdůležitější, aby byl nadřízený férový a choval se férově ke všem podřízeným. A takový je třeba můj současný šéf Luboš. Na nic si nehraje a můžu se na něj spolehnout. Obecně si myslím, že kdo chce a umí dělat, dobrou práci v O2 si prostě vždycky najde.
