Rozhovory
O2 Žije Příběhy

Pavla Ďuranová: Práce v O2 je pro mě super příležitost, jak se naučit spoustu věcí

Lucie Svobodová
aktualizováno 23. 04. 2024
Sdílet článek

V O2 pracuje 4 000 kolegů a kolegyň. Máme rozmanité názory, zájmy, zkušenosti i nápady. Díky tomu mohou v týmech napříč celou firmou vznikat kreativnější a univerzálnější nápady. V tisících interakcích, které u nás denně probíhají, se ale můžeme setkat s nevědomými předsudky. Neděláme je záměrně, přesto mohou někoho zasáhnout. Proto jsme spustili iniciativu Na nálepky u nás nehrajeme. Jejími tvářemi se stali naši zaměstnanci. Jednou z nich je i IT specialistka Pavla Ďuranová. Setkala se někdy s předsudky? Jak se cítí jako jedna z nejmladších v týmu a v čem vidí výhody práce ve velké firmě?

Pavlo, kdy jsi začala směřovat do oblasti IT?

Začala jsem programovat v patnácti. Jako střední školu jsem si vybrala počítačovou průmyslovku a po maturitě jsem nastoupila na Fakultu informačních technologií. Takže o tom, že se budu věnovat programování, mám rozhodnuto už dlouho.

Co tě přivedlo k práci v O2?

Do O2 jsem nastoupila před třemi lety v době covidu. Předtím jsem pracovala jako OSVČ a během pandemie mi klienti zrušili strašně moc projektů. Začala jsem si hledat práci, ale nebylo to v té době jednoduché, protože si nikdo nebyl jistý, jak se situace bude vyvíjet. Náhodou jsem narazila na volnou pozici v IT oddělení O2 a zkusila jsem se přihlásit. Pak už to šlo rychle. Měla jsem pohovor s HR, na který rovnou navázala schůzka s potenciálním šéfem. Ten mi do půl hodiny volal, že má připravenou smlouvu a že bude rád, když nastoupím. Byla jsem úplně nadšená.

Čemu se v O2 věnuješ?

Můj první projekt byl záložní systém pro Moje O2, programovala jsem také různé interní aplikace zaměřené třeba na fakturace nebo hodnocení operátorů. Teď vyvíjíme prodejní nástroj pro operátory nazvaný Omnichannel, všechno modernizujeme a zlepšujeme. Pracujeme agilně v poměrně velkém týmu.

Vnímáš nějaké výhody agilního vývoje?

Když jsem pracovala na vlastních projektech, tak nikoho nezajímalo, jak jsem to naprogramovala, důležité bylo, že to fungovalo. V rámci agilního vývoje si mezi sebou věci sdílíme, neustále je vylepšujeme a nacházíme lepší řešení, než kdybychom na tom pracovali sami. Není to už jenom o psaní kódu, ale o vidění „outside of the box“. Protože řešení, jak něco udělat, je spousta, a když svůj pohled přinese víc lidí, dokážou společně vybrat to nejlepší.


Prošla jsi programem O2 Heroes, v čem spočíval?

Do tohoto programu jsem se dostala krátce po nástupu, kdy jsem se v O2 teprve rozkoukávala. Byla to pro mě skvělá zkušenost. Když někdo na prvním setkání zmínil slovo excom, netušila jsem, že to je označení pro top management. Takže jsem se třeba spontánně dala do řeči s HR ředitelem Pavlem Milcem, protože jsem si myslela, že je jeden z účastníků programu. A kromě něj jsem se díky účasti v programu seznámila se spoustou lidí.

Program byl hodně zaměřený na osobnostní rozvoj, protože pokud je člověk sám sebou spokojený, tak dělá i daleko lépe svoji práci.  Naráželi jsme třeba na to, že řada kolegů, co v něm byla zapojená, byli velcí dříči a většina z nich byla před vyhořením. Takže nás to vlastně zachránilo. Zjistili jsme například to, že když se dokážeme propojit s ostatními odděleními, tak najdeme daleko lepší možnosti, jak řešit každodenní problémy.

Stala ses jednou z tváří kampaně proti nevědomým předsudkům. Setkala ses s nimi někdy?

Setkala, hlavně na vysoké škole. Všichni mi říkali, že jako holka to budu mít v pohodě, ale já jsem většinou na zkoušce dostávala ty nejtěžší otázky, na kterých mě drtili třeba hodinu. Když jsem měla poslední pokus na zkoušku z bezpečnosti, chyběl mi jeden bod a učitel mi ho nechtěl dát ani na ústní zkoušce. Dal mi otázku, já jsem věděla přesnou definici, ale on mi tvrdil, že je špatně.  Napsala jsem děkanovi a ten mě pozval na přezkoušení. Dal mi stejnou otázku, řekla jsem stejnou definici a on uznal, že je správně. Když jsem se ozvala s tím, že stejnou definici jsem řekla u předchozí zkoušky, odpověděl mi, že ten učitel prostě nemá rád holky.Tečka.

Myslíš, že tohle nálepkování se někam posouvá?

Myslím, že se to postupně zlepšuje. Vzniká spousta skupin zaměřených na holky, které programují. Když jsem nastupovala na vysokou, bylo nás na našem oboru pět holek z tisíce, teď už je to třeba stovka. Je super, že už to není čistě mužské teritorium. Snad se to bude posouvat dál.

Jak se cítíš jako jedna z mála žen v týmu, navíc jedna z nejmladších?

Kolegové mě berou skvěle. Jako holka jsem ta pečlivá, která dotahuje věci k dokonalosti, hlídám, aby ostatní doplňovali informace, kam je potřeba, a oni jsou za to rádi, protože stoupá kvalita naší práce.

Práce ve velké firmě je pro mladé lidi skvělá příležitost, jak se hodně věcí naučit. Když někdo pracuje sám na sebe, tak každého zajímá jen výsledek a není u toho prostor se zlepšovat. Pro většinu klientů je důležité, jestli a za jak dlouho je projekt hotový a moc je nezajímá, jak je to vyřešené technicky. U nás naopak řešíme technickou stránku, aby to řešení mohlo fungovat dlouhodobě a dalo se postupně zlepšovat.

Co tě na tvojí práci nejvíc baví?

Právě to, že máme neustále prostor se zlepšovat, třeba díky různým školením na nejnovější technologie. V našem oboru máme programování zároveň jako koníček, takže často chodíme třeba na večerní odborné přednášky i v našem volném čase. Setkáváme se tam s programátory z jiných firem a díky tomu, že nástroje, se kterýma pracujeme, fungují jako Open Source, tak můžeme hodně věcí sdílet a řešit novinky. Zkrátka jsme s kolegy hezky napojeni na programátorskou komunitu.

Najděte si pozici podle svých představ
a pojďte do toho s námi!

Lucie Svobodová | Specialista komunikace

„V našem oboru musí člověk doufat v to nejlepší a být připravený na to nejhorší.“