Lukáš Beldík se v O2 jako právník věnuje umělé inteligenci a reklamě. V loňském roce vyrazil sám na John Muir Trail, jednu z nejznámějších dálkových tras v USA. Ušel zhruba 380 kilometrů a přespával v divočině. Zjistil, že i když se na takovou cestu člověk připraví skoro dokonale, některé věci prostě nenaplánuje. Stejně jako v práci s umělou inteligencí i na trailu podle něj rozhoduje zvědavost, flexibilita a schopnost ověřovat si, co člověk vidí před sebou.
Lukáši, jak se člověk, který není zvyklý spát pod stanem, rozhodne vyrazit sám na několik týdnů do americké divočiny?
U mě to rozhodnutí byl vlastně docela pozvolný proces. Nikdy jsem nejezdil pod stan, nebyl jsem na žádném táboře a mám pocit, že jsem dospívání strávil hlavně tím, že jsem si četl na zahradě. Možná to teď v dospělosti trochu doháním.
Začal jsem číst knížky o dlouhých dálkových trasách a hodně mě bavily příběhy lidí, kteří chodí pacifické hřebenovky. Tak jsem si říkal, že bych něco takového chtěl vyzkoušet, ale rozhodně ne rovnou půlroční cestu.
Rozhodnul ses rovnou pro John Muir Trail?
Nejdřív jsme s kamarády vyrazili na týden do Skotska. Denně jsme chodili kolem 25 kilometrů, ale spali jsme v penzionech a nemuseli jsme nést spacáky a další vybavení. Když jsem zjistil, že to zvládnu, přemýšlel jsem, co dál.
Zvažoval jsem třeba Camino de Santiago, ale tam mě odrazovalo, že je na trase hodně lidí a člověk často spí na ubytovnách. Chtěl jsem víc přírody. A nějak jsem se dostal k John Muir Trail. Zjistil jsem, že tato trasa je považovaná za jednu z nejhezčích částí Pacific Crest Trail, a najednou to do sebe všechno zapadlo. Jako přípravu jsem si dal přechod Nízkých Tater.
Když se inspirace setká s náhodou
Při rozhodování ti pomohly i knížky Jakuba Čecha, se kterým ses dokonce setkal?
Potkali jsme se úplnou náhodou. Ještě před cestou jsme byli s rodinou na Lanzarote. Seděli jsme na náměstí v jednom malém městečku a zahlédli jsme muže kolem padesátky, který měl na sobě oblečení typické pro dálkové treky. Ukázalo se, že je to známý „hiker“ Jakub Čech. Dali jsme se do řeči, takže jsem měl příležitost mu říct, že jsem dostal povolení na John Muir Trail a že jeho knížky pro mě byly inspirací.
Cestu jsi absolvoval sám. Proč?
Chtěl jsem to využít k utřídění myšlenek. Člověk má sám mnohem víc času přemýšlet a zároveň na něj to prostředí působí úplně jinak. Když jdete bez doprovodu, máte také větší šanci navázat kontakt s lidmi, které cestou potkáte. Takže jsem se rozhodl jít sám.
Nebylo té samoty až moc?
Někdy jo. Na John Muir Trail je možné kempovat prakticky kdekoliv. To znamená, že se klidně ocitnete několik kilometrů od dalšího člověka. Ze začátku to pro mě bylo docela těžké. První noc jsem dokonce stál na cestě a koukal, jestli někdo nepůjde kolem, abych ho mohl přemluvit, jestli si s ním můžu postavit stan. Nakonec jsem takhle potkal jednoho hasiče a později se k nám přidal ještě jeden kluk.
Koho dalšího jsi na cestě potkal?
Třeba asi šedesátiletého účetního Dana z Los Angeles, se kterým jsem šel jeden den a pak jsme spolu kempovali. Nebo hasiče Thora ze San Francisca, kterému bylo přes padesát.
A pak jsem potkal trojici lidí ze San Francisca, kluk pracoval v sociálních službách a holky byly spisovatelky. Jedna z nich říkala, že má ráda české knížky, Havla a Hrabala. Někdo mi zase říkal, že byl v Praze nebo v Brně. To mě bavilo – člověk najednou potká lidi, se kterými by se za normálních okolností nikdy nepotkal.
Cesta začala dlouho před odletem
Jak náročné bylo se na takovou cestu připravit?
Nejsložitější bylo získat povolení. O John Muir Trail je obrovský zájem a říká se, že uspěje jen asi deset procent lidí. O permit se losuje několik měsíců dopředu a existují různé možnosti, jak trasu absolvovat. Několik loterií mi nevyšlo, ale nakonec jsem našel systém, jak se k povolení dostat. Získal jsem ho asi pět měsíců dopředu a pak už jsem řešil letenku, vybavení a zásoby.
Když jdete takhle dlouho, musíte si naplánovat, kde doplníte jídlo a vodu. Začal jsem si počítat, kolik potřebuju denně kalorií, a zvážil jsem prakticky každou věc, kterou jsem měl v batohu. Můj batoh měl bez vody a jídla asi osm kilo. Nejvíc vážil kolem patnácti, když jsem nesl jídlo na šest dní.
Tím, jak jsem se na to připravoval, jsem se vlastně uklidňoval. Měl jsem pocit, že to mám pod kontrolou.
Trénoval jsi i fyzičku?
Nijak zvlášť. Občas jsem si šel zaběhat, ale podle mě je taková cesta spíš o psychice než o fyzičce. Myslím, že ji zvládne průměrně fyzicky zdatný člověk.
Co tě na cestě nakonec zaskočilo?
Bál jsem se hlavně o nohy. Asi čtrnáct dní před cestou jsem si dokonce koupil nové boty, což asi není úplně ideální. Nakonec jsem dostal puchýře, které se postupně zvětšovaly a zabraly mi skoro půlku paty. Pořád jsem je oblepoval, ale nějak jsem to zvládl.
Mnohem víc mě překvapily bouřky. Většinou tam bývá slunečno, ale zrovna poslední týden začínaly bouřky třeba už v jedenáct dopoledne. Já jsem přitom byl často ve výšce tři až čtyři tisíce metrů a tam se nemáte kam schovat. Takže jsem vstával třeba v půl šesté ráno, abych byl do jedenácti pryč z hřebene. Přesto mě bouřka několikrát zastihla. To bylo asi nejnepříjemnější překvapení.
Ušel jsi nakonec kolem 380 kilometrů. Co ti ta cesta dala?
Asi nejvíc je uvědomění, že už zvládnu skoro cokoliv. Nikdy jsem takhle daleko necestoval, nikdy jsem nebyl tak dlouho sám a už vůbec ne v divočině. Jsem městský člověk, takže mě vlastně příjemně překvapilo, že jsem to zvládl.
Zároveň mě cesta úplně nezměnila. Všichni mi totiž před odjezdem říkali, že až se vrátím, budu úplně jiný člověk. To se podle mě nestalo. Spíš jsem si vyčistil hlavu a zjistil, že dokážu věci, o kterých jsem předtím vlastně ani nevěděl, jestli je zvládnu.
Takže jsi na cestě měl spoustu času přemýšlet?
Ne tolik, kolik jsem čekal. Když se vypravíte třeba do Santiaga, kde jdete dvacet kilometrů po rovině, můžete přemýšlet, protože se nemusíte tolik soustředit na cestu. Tady se ale pořád díváte pod nohy, řešíte terén, kde se najíte, kam půjdete dál. Takže vlastně moc nepřemýšlíte nad ničím dalším. Ale právě díky tomu jsem si asi tu hlavu docela vyčistil.
AI jako parťák na cestu i do práce
Využil si během cesty nebo při přípravách umělou inteligenci?
Když jsem měl seznam věcí, které si mám vzít, povídal jsem si o tom s ChatGPT a ptal se, co by mi ještě doporučil. A pak jsem si zjišťoval věci typu: co dělat, když mě uštkne had, co dělat při setkání s medvědem nebo jak pečovat o puchýře.
Vzpomeneš si, kdy jsi umělou inteligenci začal využívat při práci?
Když ChatGPT vyšel, tak jsem rozhodně nebyl žádný early adopter. Víc jsem se do toho ponořil až v době, kdy jsem se v komerční divizi věnoval komunikaci se zákazníky. Začal jsem si hrát s nástroji, které jsme měli k dispozici, a postupně jsem si vytvořil systém, který mi pomáhal komunikaci kontrolovat a připravovat. A začalo mě to opravdu bavit. Už jako kluk jsem četl sci-fi a najednou jsem měl pocit, že některé věci, které mi tehdy připadaly jako vzdálená budoucnost, se dějí strašně rychle.
Potom jsem v rámci O2 dostal nabídku vrátit se do právní divize a věnovat se právě umělé inteligenci. To pro mě byl vlastně splněný sen, protože AI mě fascinuje. Dnes se zaměřuju mimo jiné na právní stránku produktů využívajících AI, které připravujeme pro zákazníky, a také regulaci AI v O2.
V čem je právo v téhle oblasti odlišné od běžné právničiny?
AI se vyvíjí strašně rychle. U běžných telekomunikačních služeb, které zákazníkům poskytujeme, je spoustu zavedených postupů, názorů, článků a vzorů. U AI se pořád objevují nové věci, mění se technologie i regulace a některé otázky se teprve řeší. Takže člověk musí mnohem víc studovat, zkoušet a hledat vlastní cestu. Je v tom určitá míra kreativity, a to mě na tom baví.
Jak umělou inteligenci používáš ve své každodenní práci?
K různé administrativě, třeba k zápisům a shrnutím ze schůzek. AI používám také při porovnávání textů, při rešerších nebo jako druhý názor. Někdy si nechám připravit třeba dvacetistránkovou rešerši se zdroji a pak si ji sám projdu a ověřím. AI je pro mě něco jako sparingpartner.
Jako právník musíš být asi hodně obezřetný a ohlídat, kdy AI něco tvrdí špatně?
To je podle mě úplně zásadní. AI umí odpovídat hodně sebevědomě. A když dostanete krásně napsanou odpověď, je hrozně snadné jí uvěřit. Seniorní člověk má výhodu v tom, že dokáže rychleji poznat, co je nesmysl. U člověka, který teprve začíná, je podle mě větší riziko, že výstup prostě převezme.
AI jako tým juniorů, které je potřeba hlídat
Změnila ti AI nějak zásadně pracovní den?
Spíš mi změnila způsob přemýšlení. Mám tendenci se jí ptát skoro na všechno a zkoušet, jestli mi s tím dokáže pomoct. Je to trochu jako mít tým juniorních lidí. Zadám jim práci, oni něco připraví a já to pak musím zkontrolovat. Díky tomu toho ale zvládnu víc.
Co podle tebe bude pro firmy v příštích letech nejdůležitější?
Mám pocit, že AI už je v některých oblastech tak schopná, že limitem přestává být samotný model. Mnohem důležitější bude kvalita dokumentace a to, jak dobře mají firmy propojené svoje interní systémy.
Firmy budou potřebovat kvalitní dokumentaci, smluvní vzory, pravidla a jasně definované postupy. AI je totiž velmi dobrá v tom, že zpracuje velké množství dokumentů a dokáže se řídit pravidly. Ale když jí dáte nekvalitní podklady, tak její schopnosti stejně nevyužijete naplno.
Kdyby AI zítra zmizela, co by ti chybělo nejvíc?
Baví mě, že AI podporuje moji zvědavost. Nutí mě přemýšlet o věcech z různých úhlů, učit se i něco z byznysu a technologií a zkoušet, co všechno jde udělat. Pořád je to trochu černá skříňka – nikdy úplně nevíte, co z ní vyleze. Takže zkoušíte, upravujete zadání a kontrolujete výsledek. Tuhle inspiraci bych dost postrádal.
A možná je v tom něco společného s cestou do americké divočiny. Člověk si může všechno připravit, naplánovat a zvážit. Pak ale stejně musí vyrazit, zkoušet a reagovat na to, co přijde.
Autor článku
Lucie Svobodová
Specialistka komunikace
